Životní lekce díky zlomené ruce ..

Moje cesta uzdravení zlomené ruky ještě není úplně u konce, ale už teď přemýšlím, co mě má zlomená ruka naučila. Tak určitě vážit si toho, že mám ruce dvě.

Když se soustředíte na uzdravení nebo, když tak dlouho můžete používat jen ruku jednu, tak vám opět dojde ( jednu ruku už má dvakrát operovanou ), jaké štěstí máte, že můžete normálně používat ruce dvě.

Tolik běžných a základních činností souvisí se dvěma rukama a je tolik lidí, co ruce nemá nebo je nemůže vůbec používat. Třeba lidé náhle ochrnutí od krku až dolů apod.

Základní soběstačnost je na ruce prostě vázaná.

Také mi došlo jakou vnitřní silou  disponuji, a že na to často zapomínám.

Normálně nejsem trpělivá a i při zlomené ruce si přejete být brzo fit a mít ruku hlavně zase funkční, ale nejde to hned.

Každý den musíte kousek po kousku o ruku pečovat, cvičit správné cviky a postupně rehabilitovat.

Občas chci pořád po ruce ještě rychle být už úplně funkční a dělat už úplně všechno, ale bolest vás rychle zastaví a vy si uvědomíte, že to prostě nejde.

Chce to ještě prostě svůj čas.

Nedávno jsem četla, že trendem dnešní doby je rychlost, a že si stále myslíme, že všechno jde v životě udělat nebo vyřešit rychle, ale že je to velký nesmysl.

Tak mě napadá, zkuste po batoleti chtít, aby se rychle naučilo chodit.

Pěkný nesmysl, co?

Prostě musí krůček po krůčku a padá a zase stává a zkouší to prostě znova.

A vůbec mu to nepřijde divné, že to nejde hned a hlavně se vůbec nesrovnává s jiným batoletem, že už třeba dělá větší pokroky.

Má radost z vlastní cesty, objevování života, když stojí na dvou nožičkách a z toho, že ho ty nožičky i unesou a začínají nějak poslouchat.:)

To je jedna z věcí, které miluju na dětech.

Mají radost ze svých pokroků. Ne jako my dospělí.

My často uznáváme jen výsledek a ne cestu.

S výsledkem máme pocit, že jsme dost dobří a něco se nám povedlo.

Cesta nás tolik netěší ani to životní padání a zase vstávání.

Po pádu, ať už je jakýkoliv vždycky přijde cesta vzhůru, i když ji někdy možná nevidíme nebo jsme netrpěliví.

Mytí jednou rukou, příprava jídla jednou rukou, kdy honíte chleba po lince jak kluzišti :), vás té trpělivosti prostě zase naučí.

Postupně začínám hrát zase na klavír.

V rámci rehabilitace mohu jen pár minut denně, ale stejně je to pokrok.

Ještě před měsícem byla hra na klavír pro mě vzdálená milion světelných let.

Ale dnes jsem zase svému snu o uzdravení levé ruky zase o kousek blíž.

Ano, věřím, že zase budu hrát úplně na klavír.

Jenom musím být ještě trpělivá..