A vítězem se stává.. komunikace

Někdy mám pocit, že my lidé si vážně někdy umíme pěkně komplikovat život a přitom by stačilo jediné. Říci si věci prostě z očí do očí, tedy pokud to covidová situace a zdravotní stav lidí zrovna umožňuje.

V životě jsem pochybovala o mnoha věcech, ale moje inteligence k nim úplně nepatřila. Možná to zní pyšně, vím, že nejsem Einstein, ale trochu mi to myslí.

Vážně trochu, protože my lidé spolu komunikujeme ve společnosti různě. Verbálně i neverbálně, mimikou, gesty, pohyby těla apod.

Někdy mám vážně pocit, že některým lidem úplně nerozumím. Ani můj minulý blog nebyl nějaký hluboký vzkaz s nějakým účelem.

Byla to jen moje úvaha nad životem a nad životy lidí, které osobně vůbec neznám.

Nejsem ani expert na mezilidské vztahy. Jsem jako každý jiný, učím se za pochodu a snažím se své srdce uchránit před velkou bolestí nebo nějakým hlubokým pádem.

Myslím, že bez reálné komunikace se prostě neobejdeme, pokud si nechceme zpovzdálí jen něco domýšlet, jako když se soused při venčení psa na nás zamračí a my si myslíme, že to souvisí zrovna s námi a ne s tím, že se třeba špatně vyspal.

Ano přiznávám se, někdy se snažím i před problémem utéct. Něco jako ve stylu, kdo uteče vyhraje.

A myslím, že mě někteří, díky vlastním zkušenostem chápete, že mám na to i právo. Některá rizika mohou být v životě velká.

Na druhou stranu, někdy po tak dlouhé cestě si zasloužíme, aby naše otázky dostaly reálné odpovědi a naopak.

Takže pokud se někdy bojíte některých lidí na něco zeptat, tak to prostě udělejte.

Já vám za sebe slibuji, když už vás k odvaze vyzývám, že se pokusím o totéž.

Nakonec jednou až se ohlédnu za svým životem nebudu chtít najít úspěch nebo nějaké mety, ale budu si říkat, zda jsem našla odvahu dělat a říkat to, co jsem opravdu chtěla.

A zda jsem měla odvahu otevřít své srdce něčemu, co třeba nemusí vyjít.

A pokud se mi v životě něco nepodařilo nebo nepodaří tak vím, že s Boží pomocí budu muset najít odvahu a sílu jak se s tím vyrovnat..