Pět minut české národní hrdosti

Když jsem včera přicházela z práce a šplhala se s dvěma taškami nákupu po schodech do třetího patra, naším domem se ozval prazvláštní zvuk – znělo to, jako by rodil nějaký muž (v dnešní době, člověk nikdy neví). Prvně mě napadlo, že konečně má někdo kromě nás v našem domě orgasmus, ale ne – tohle znělo jinak – bylo to takové zvláštní zaúpění, skutečně jako kdyby nějaký muž prožíval jakousi radostně-bolestnou extázi. A pak mi došlo, že hrajeme čtvrtfinále s Američanama.

I-net

Otevřu Facebook a nestačím zírat, jak jsou najednou všichni hrdí na to, že jsou Češi; jaká je to skvělá značka – ten Czech-made; jaká je to obrovská radost – pozorovat ty naše kluky (obzvláště pak Jardu), jaký je to „super pocit“ - že jsme vyhráli a postupujeme dál; a jak se pan Hlinka musí v nebíčku radovat.

No já teda nevím... ne že bych byla skeptik, či dokonce cynik, ale já bych se radovala mnohem víc, kdyby se skvělá značka Czech-made projevovala hlavně někde jinde než ve sportu – například v našich službách, ve zdravotnictví, ve školství atd. Nechci zlehčovat ani „super pocit“, ale ten zažívám celkem pravidelně a nemluvím jenom o sexu, ale super pocit mám třeba i když doběhnu na poslední chvíli na záchod a zhurta se vyprázdním.

Rozhodně bych byla radši, kdybychom mohli být hrdí na to, co se děje na našem politickém kluzišti, a mohli bychom nad výkony, čestností, zdravým úsudkem a houževnatou prací vážených reprezentantů naší vlasti všichni společně zvolat:

„Hoši, děkujem!“