Válka s mloky aneb Není Vladimír Franz mlok?

Zatímco se včera Vladimír Franz účastnil živé debaty našeho prezidentského panoptika, já jsem se zúčastnila jeho premiéry ve Státní opeře – Války s mloky. Doufám, že Vladimírovi ta jeho debata stála za to, že o svoji velkou premiéru přišel. Já musím říct, že jsem si ji náramně užila a za sledování jeho debaty bych určitě neměnila.

Photoshop by Ondřej Chutný

Přiznávám bez mučení, že před představením se ve mně mísily pocity – pocit napjatého očekávání střídal pocit strachu, za kterým následovala obrovská zvědavost nad tím, jak toto téma pojmou a ztvární. Všechny představy nakonec většinou ukončil pocit obavy; obavy nad tím, že to bude trapné.

Ale ejhle, nebylo!

Na konci představení jsem musela dát klobouk dolů a palec nahoru. Líbila se mi hudba, a o tu jde v opeře především. Moc se mi líbily sborové party – byly emočně silné a melodické. Sólové partie mi sice připadaly slabší, ale žádnou árii a la Puccini od Franze asi nikdo nečekal. Navíc opera v češtině zní prostě trochu divně. Někdy je lepší nevědět, co říkají, a poslouchat italštinu. Hodně se mi líbila scéna, choreografie a kostýmy, ale jenom ty zvířecí. Ty lidské mi přišly trochu laciné, uvítala bych, kdyby byly o něco stylovější. Chápu sice, že se snažili zachytit „obyčejné lidi“, ale ty trenky a trička jim prostě mohli dát o něco vkusnější.

Mloci byli fantastičtí a šukající královský pudl v nadživotní velikosti mě hodně pobavil!

Pobavily mě také popové vložky v podání Petra Kotvalda (ano, toho Petra Kotvalda!). Myslím, že to bylo to nejlepší, co za svou kariéru předvedl (lepší než Holky z naší školky, fakt). S operou to sice nemělo nic společného, ale bylo to vtipné a zábavné.

Jedna věc mě ale na celém představení zklamala. Nejvíc jsem se totiž těšila, až přijde ta apokalypsa. První dějství skončilo momentem, kdy bylo jasné, že katastrofa je na spadnutí. O přestávce jsem si dala chlebíček a šampaňské celá nažhavená na začátek druhého dějství. Jenže druhé dějství začalo tím, že katastrofa už proběhla, a že se něco dělo, jsme se dozvěděli pouze z rádia. Mloková vlna tsunami se zřejmě převalila, zatímco jsme všichni pojídali ten chlebíček. Škoda.

A teď trocha blondýnkovské filosofie:

Téma knihy Válka s mloky je nadčasové a vypovídá mnohé o naší společnosti dnes, stejně jako vypovídalo mnohé o společnosti ve 30. letech, kdy ji Karel Čapek psal. Při sledování dnešního představení mě až mrazilo v zádech ze zjištění, kolik momentů ve Franzově opeře nápadně připomíná aktuální dění v naší společnosti. Masy lidí se nechávají bezhlavě zmanipulovávat kdejakým demagogem a slepě po něm papouškují jeho hesla. Lidé naivně věří, čemu věřit chtějí, a nedomýšlí věci do důsledků. Stáda „obyčejných lidí“ slepě věří úsudku novinářů, který se dočtou v novinách, nedejbože je jim prezentován na Nově. Když se je někdo snaží přesvědčit o opaku a otevřít jim oči, tak ho vzteky (zřejmě z toho, že jim někdo bere ideály), div neukamenují.

Co Čech, to morální autorita.

Neustále se mi ale vtírala na mysl analogie Franze s mlokem. Fakt jsem si nemohla pomoct! Jestli on ten Franz vlastně není taky tak trochu mlok? Pochopitelně by mě ani nenapadlo srovnávat jeho fyzickou podobu. Mluvím samozřejmě o tom, že nikdo neví, jak se mlok zachová. Franz má stejně jako mlok spoustu fanoušků, kteří jsou přesvědčeni o jeho pozitivním přínosu. Jeho volbou rebelují proti současným politikům, a mají pocit, že volba Franze je volba dobrá, protože není zkažený politikou a bla bla bla. Jenže mlokovo chování může být pěkně nevyzpytatelné a nikdo neví, jestli náhodou jednou, až získá dostatečnou moc, nezaútočí. Možná by mlokovi fanoušci měli víc naslouchat tomu, co říkají racionálně uvažující mločí kritici.

Osobně bych uvítala, kdyby Franz zůstal u umění. V tom je dobrý, a v tom je uznávaný. Diplomatické styky se zahraničím bych ale přenechala někomu jinému.

Vyzývám tímto všechny mločí fandy, aby se - než půjdou k urnám - ještě jednou zamysleli nad svým krokem a zvážili, jestli skutečně chtějí mít na Hradě mloka. Možná by si mohli vzpomenout na mloky v podobě veverek (představitele Věcí Veřejných), kteří se před posledními parlamentními volbami bili v prsa, jak jsou nezkažení politikou, a jak budou bojovat proti korupci. Spousta lidí jim uvěřila, protože jim věřit chtěla.

Jak to dopadlo, všichni víme.

Já mám jasno, volím Karla!