Biologické hodiny tikat neslyším. Mám si snad nastavit budík?

Už patnáct let (tedy zhruba od šestnácti) si v duchu říkám, že děti určitě chci jednou mít, ale až tak za deset let. Celých těch patnáct let spoléhám na to, že jednou mi v tom mozku něco přeskočí, a já strašně zatoužím skoncovat se svým dosavadním životem, který se rozhodnu obětovat svým potomkům, a budu z toho mít děsnou radost, jako každá normální ženská. Zkrátka sázím na to, že mám někde zakódovaný nějaký vrozený vzorec, který se ve správný čas automaticky načte, a začne mi nalévat do mozku mateřské pudy a do prsou mateřské mlíko. No a ono furt nic..

Chápu, že říkat po třicítce, že „děti až za deset let“ je trochu nenormální. Uvědomuju si, že už jsem vlastně zaspala pět let oproti tomu, co jsem říkala v šestnácti.. a tak přemýšlím, kde je chyba, a jestli je tedy potřeba nastavit si budík tak, jako když je potřeba nastavit si budík, aby člověk ráno vstal, když má nějaké povinnosti, i když se mu třeba vstávat vůbec nechce, ale vstane.

No jo, ale kde je ta správná hranice? Nakdy bych si ten budík jako měla nařídit? A je vůbec správné takhle si naordinovat rodinu jenom proto, že se to má? Přemýšlím o důvodech, kterými většinou argumentují zasloužilí a pyšní rodiče, a vždycky mě hned napadá nějaký proti-argument.

DĚTI JSOU SMYSLEM ŽIVOTA

Řeči o smyslu života mi vždycky byly trochu proti srsti. Co je smyslem života jednoho člověka, nemusí být smyslem života pro někoho jiného, že... Jsem navíc přesvědčená o tom, že lidstvo se bez mých dětí obejde a ustojí své přežití i bez nich.

DĚTI PŘINÁŠEJÍ V ŽIVOTĚ OHROMNOU RADOST

Tak to určitě jo. S dětma je legrace a přináší radost. Ale jak dlouho? Než trošku vyrostou a začnou se projevovat jako lidi, uběhne pár let, které neprospíte, nalítáte se s něma po doktorech a pozorujete, jestli správně rostou, vidí, chodí a myslí. Když to všechno dobře dopadne a děti jsou v pořádku, tak se s něma radujete a smějete, ovšem jenom do té doby, než dosáhnou puberty, začnou k vám být drzí, začnou se čím dál na delší dobu vzdalovat z vašeho vlivu, až vás nakonec třeba rovnou pošlou někam. Pak se zase několik let jen strachujete, aby se jim v tom světě něco nestalo, aby vystudovali, aby neskončili na drogách, a trpíte tím, že už se s váma nemazlí a nechtějí vám říct co a s kým to dělají.. Nakonec vám stejně pláchnou z hnízda úplně a vy už je vidíte jen na Vánoce a na narozeniny..

Děti určitě přinášejí plno radosti, ale mohou taky přinést velkou dávku bolesti a smutku, když se něco nevyvede..

BEZ DĚTÍ TO PROSTĚ NENÍ ONO

No tak to bych taky neřekla.. Mě můj život baví takový, jaký je, a nechce se mi na něm nic měnit. A to jakože fakt nic. Dokonce mám i skvělého Muže, který by byl jistě bezvadným otcem, a s kterým bych se vůbec nebála ty děti mít. Muž umí pustit pračku, pověsit a vyžehlit prádlo, umí vytřít podlahu a uvařit večeři. Umí i vydělat nějaké ty peníze a dokonce ho to baví. Mám tedy jistotu, že kdybych náhodou někdy skončila na delší dobu v např. nemocnici, děti ani Muž by neumřeli hlady. V tom tedy háček není. Háček je v tom, že nás spolu ten život prostě baví, takový, jaký je.. možná až moc...

Angličani říkají: „nespravuj, co není rozbité...“

Vážně by byl náš život o tolik lepší, kdyby kolem nás běhalo pár capartů? Mohli bychom cestovat a věnovat se koníčkům? Spát jak dlouho chceme? Měli bychom sex aspoň dvakrát týdně?

STÁŘÍ BEZ DĚTÍ JE SMUTNÉ

Stáří je podle mě tak trochu smutné ať už s dětmi nebo bez nich. Navíc věřím na to, že každého život je hlavně tak smutný, jak si ho udělá. Snažím se v životě na nikoho a na nic moc nespoléhat a nechtěla bych se radši spoléhat ani na své vlastní děti a na to, že by se o mě měly ve stáří starat. Mohla bych se taky jednou ošklivě zklamat... (tím nechci říct, že já bych se nepostarala o vlastní maminku). Nicméně zkusím si to na to stáří pro jistotu zařídit tak, abych měla vedle sebe někoho, kdo mě bude mít rád, abych nebyla sama.. to je myslím větší jistota než děti.

NĚCO NA TOM ALE ASI BUDE

Ač to tak asi nevypadá, přesto jsem tím vším nechtěla říct, že děti mít nechci. Pořád mi někde něco říká, že na všech těch důvodech, které jsem tady zmínila, přece jen něco bude, a že ty děti fakt smyslem života jsou, a že to bez nich možná fakt není ono.

Když ony se ty matky umí někdy tvářit tak děsně tajemně, jakoby vám říkaly: „dokud to nezkusíš, tak nemá cenu o tom mluvit, protože stejně nikdy nepochopíš, o čem to je“. A já jim to tak vlastně žeru a věřím, že to neříkají z nějaké zlomyslnosti. Člověk se skoro cítí tak nějak méněcenný, protože ještě neporodil. Žena jakoby se stane plnohodnotnou teprve až poté, co akt porodu vykoná. Někdy to skoro vypadá, že je najednou dokonce víc než muž. Máme jednu známou v jedné vesnici na jižní Moravě, a ta vždycky říkala svému manželovi: „drž hubu, však nerodíš!“

A má recht. Tak já už taky radši držím hubu, když nerodím. Ale kdyby měl náhodou někdo chuť mě přesvědčit, že si mám nařídit budík; a kdyby mi tak ještě chtěl poradit, za jak dlouho, tak směle do toho. Mě to fakt hrozně zajímá!