Vandr džunglí i oceánem

Náš příjezd do města Pak Chong hodinu před půlnocí zvedá z prachu nádraží smečku toulavých psů a domorodců, jimž opět nechybí úsměv. To ale může znamenat leccos. Například radost z představy snadné kořisti. V duchu lituji vyřazení kovového teleskopického smrtícího obušku z cestovní výbavy z důvodů váhových.

Slon prochází džunglí, aniž je slyšet prasknutí větvičky. Není vůbec cítit. karikatura.cz LADISLAV BLAHÁK

Mířím s falešně sebevědomým výrazem proti obklíčení, ruku s kesrem v kapse, směrem k jedinému světélku v tomhle ponurém místě. Manželka s rozespalou Sárou se drží za mnou. Okénko pokladny je pro mě v této chvíli něco, jako maják pro mořského vlka. Naděje na přežití. Má fantazie, zřejmě podmíněná „pražským šervůdem“ u hlavního nádraží, pracuje na plno a svou kůži nemíním dát lacino.Vyptávám se na ubytování a k mému údivu i obavám, nádražní úředník kývnutím přivolává jednoho z tuláků, jemuž se z toho šťastného „jossu“ úsměv ještě rozšířil. Jsme v jihovýchodní Asii a tak jsem se odevzdaně rozhodl přijmout svou karmu s tím, že naše dobrodružná výprava může hned prvním dobrodružstvím rovnou i skončit. Následujeme bezdomovce ověšeni bagáží a zastavujeme hned za nádražím v temné uličce, se suitou psů za zadkem, u vraku snad dodávky či co,ze které se jako přízrak zvedá další tulák, co tam pospával. Opět se mi ježí vlasy v zátylku, ale po chvilce vysvětlování rukama nohama mi dochází, že to má být zřejmě možnost levného ubytování. Přidělený průvodce si nejspíše všiml našich karimatek a předpokládá, že jsme podobní tuláci jako on. Moc se nemýlí. V pohodě bychom zalehli a spali. Ne však na místě, jako je tohle. S díky odmítám a na jeho úsměvu není ani stopy po zklamání ze ztráty snadného výdělku. Asi má ještě něco v záloze.

Říkám:“HOTEL“ a naznačuji spánek. Náš průvodce vehementně přikyvuje s hlasitou argumentací, asi abych lépe porozuměl Thajsky, a ochotně nás vede dál. Končíme ve slepé uličce, kde domy vůbec nevypadají ani na jeden hotel. Je tu hlouček mladíků, kteří, když nás spatřili, přestali hrát nohejbal a nejspíše odhadují, kolik jim to hodí. Nevypadá to pro nás nejlépe, ale náš průvodce cílevědomě pokračuje a my za ním,jako ovce na porážku až k příjemné, zvláštní angličtinou mluvící recepční, naší spasitelce. Získáváme pokoj s ventilátorem za dvě-stě-dvacet a já s úlevou dávám dvacet našemu průvodci. Málem si ze samého klanění rozbil hlavu o dlažbu a tlemí se od ucha k uchu. Nejbližší z mladíků bere jeden z batohů a vede nás k našemu pokoji. “Díško“ 10 Báthů u něj vyvolává návaly bujného veselí a smích. Děkuje, klaní se a couvá ke schodišti. Nejsem si jist, zda si nedělá srandu, ale nechci být nezdvořilý. Uvolněně se chystáme ke spánku, zbaveni napětí a stresu. Přemýšlím o překvapivých Thajcích, tak odlišných od Evropanů a o naší situaci. Vstup jsme přežili a zvládli, dál se uvidí.

Leží tady na mě odpovědnost za životy a zdraví nás tří a to mi trochu znemožňuje uvolnit se a oprostit od starostí, nicméně starosti tady a starosti doma jsou odlišné. Na prkotiny není prostor a člověk se na chvíli vyprošťuje alespoň z některých zbytečností, což je osvobozující. Asi proto nám vyhovuje tenhle způsob nezajištěného skoku do neznáma, přestože mohou přijít i dramata, jak se ukáže později. Není nouze o nečekaná situace, zvraty a různá překvapení. Opak běžného stereotypu doma. Skutečný život ze dne na den bez běžných jistot postele a teplého jídla aspoň jednou denně. Bez nadsázky se dá říci,že jde o probuzení života a inspirace šokem změn se zaručeným účinkem. Samozřejmě jsou tu zadní vrátka návratu do známa, ale za měsíc a půl se v zemi, kde je 1600 druhů hadů , volně pobíhající tygři, sloni, varani a já nevím co ještě, může stát věcí.

Pokračování i s fotografickou dokumentací je na mých stránkách.