Z nedaleké arabské ciziny: Libye se topí v krvi.

Inu, není divu. My Evropané si stále spolu s Američany nedokážeme uvědomit, že řada států na této planetě je obývána obyvatelstvem, které je slušně řečeno opožděné ve vývoji. Arabové nejsou žádnou výjimkou, zejména díky islámu je jejich zpoždění možno odhadovat na takových 600 let. Jsou to lidé jiného naturelu, jiného založení a reagují i jednají poněkud jinak, než je zvykem v civilizovaných zemích.

Když někoho přejedou na ulici, seběhnou se všichni z širokého okolí a se zájmem sledují, zdali ten člověk přežije nebo jak hrdině zemře. Když je někde zemětřesení a spadne barák, postávají kolem trosek a čekají, zda se někdo z té hromady vyhrabe, zda mu někdo pomůže. Na demonstracích zuřivě řvou jako psi, mlátí kolem sebe, zapalují různé figuriny mezinárodních nepřátel, vytloukají obchody a rabují. Jejich oblíbeným sportem je házení kamení, kterého je všude kupodivu dostatek i ve městech. Pokud se jim podaří ulovit nějakého skutečného nepřítele, nejlépe Američana, pak jej nejprve utlučou klacky, pak přivážou na lano a za všeobecného jásotu vlečou po městě k nějakému stožáru. Na něj rozcupovanou mrtvolu nepřítele vytáhnou, aby se mohli všichni pořádně potěšit pohledem na mrtvého nepřítele. Není to nic nelidského, takové věci byly před šestisty lety v Evropě zcela běžné a lidem oblíbené.

Velice bystře odkoukali současní revolucionáři či banditi - jak chcete - od původního finského vynálezce Molotovovy koktejly, určené původně k boji se sovětskými, později pak s německými tanky. Arabové dnes rádi zapalují na křižovatkách pneumatiky a auta svých nepřátel, což jsou zahraniční televize, západní novináři a také místní policie, pokud jim v tomto alláhumilém konání brání. V kmenovém uspořádání libyjského státu při takových pouličních bojích není jasné, kdo je čí nepřítel, respektive nepřátelé jsou ti z druhého kmene nebo z druhé ulice za rohem.

Naši zcela zblblí političtí analytici pak neví, koho mají označovat jako demonstranty proti vládě, kteří jsou ti, co bojují za jakousi blíže neurčenou svobodu a zda se jedná o občanskou válku nebo obyčejné náboženské nepokoje či prosté rabování a banditismus. Jestliže bude Kaddáfí zabit, stane se z něj mučedník nebo mrtvý tyran? Jedno je jim i nám obyčejným pozorovatelům událostí jasné: bojuje se tu o to, kdo bude nadále prodávat západním zemím naftu. Ropa se už prodává za 105 dolarů za barel, například Itálie je na libyjské ropě a plynu závislá z celé třetiny. Cenu ropy vyhánějí nahoru burzovní spekulanti a tak se zdá být zcela jasné, kdo má zájem na vyvolávání "osvobozeneckých bojů", které se rozhořely kupodivu právě na naftonosných územích.

Za starých dobrých koloniálních časů by Britové vyslali do Libyje expediční sbor, který by ty Araby rozehnal do všech koutů pomocí kulometů a děl. Dnes v době přetékající lidskými právy musíme s napětím očekávat, co se z té chaotické situace vyvrbí, jak si libyjský lid poradí s nově nabytou svobodou, o jejíž hodnotách nemá ani páru. A co s tím udělá OSN a lidskoprávní organizace? Jako vždy vůbec nic. Nanejvýše budou žádat více peněz na svoje humanitární akce.

A co na to naše vláda? Kníže na trůnu naší zahraniční politiky doporučuje v klidu sledovat, co se semele a nezasahovat. Je to od něj prohnaná politika: když se dva perou, je nejlepší postávat někde v pozadí a až to skončí, rychle blahopřát k vítězství tomu, který vyhrál. Premiér je rovněž skoupý na slovo, má jiné starosti s lékaři, policajty a hasiči. Nejklidnější je ministr financí: jde-li cena nafty nahoru, mne si tiše ruce, protože mu do státní kasy přitéká více peněz z DPH a spotřební daně. Když se prodraží doprava, tak zdraží všechno zboží, které se vozí sem a tam a zase se vybere více DPH. Kalousek to miluje a říká si: čím dráž tím líp!