Také se bojíte svého počítače?

Úvodem si dovolím odcitovat z článku Petra Suchomela "Pomoc! Bojím se počítače" uveřejněný 20.9.2007 na iDnes. Používá takové pojmy jako technostres a panika, když hovoří o jakési Lucii:

Cituji:Panika z moderních přístrojů netrápí jen starší generaci. TECHNOSTRES prožívají i ti, kdo nemají na techniku vlohy, a přesto ji musí denně používat. Lucie se živí tím, že za své klienty zařizuje věci, které sami nezvládnou. Jako sociální pracovnice se musí vyznat ve spletitých otázkách práva, pojištění či penzí. Ve svých padesáti letech vystudovala dálkově vysokou školu. Když se však má naučit ovládat jednoduchý program na počítači, jako by se její inteligence náhle vytratila. „I když mi někdo ukáže přesný postup, hned ho zapomenu. Musím si všechno psát a stejně mám problém se v tom vyznat,“ popisuje Lucie.(konec citace)

Dělal jsem svého času "mobilního supervizora" a školitele firemních pracovníků v práci s počítačem a některými programy, zejména práci s často proklínaným Office. Suchomelovo zjištění, že pro řadu zaměstnanců je práce u počítače každodenním utrpením, kdy neustále pochybuje o vlastní inteligenci, je nepochybně pravdivá. Nedovedu posoudit, zda jsou na tom dnešní absolventi středních a vysokých škol lépe než před lety, ale nejspíše se nic nezměnilo. Už jsem jednou o této problematice psal ve svých novinách v roce 1998. Dovolím si zde tento můj postřeh ze školení dospělých po devíti letech zopakovat:

Vzdělávání pracujících. Tak se tomu říkalo za totality. Jak se to nazývá dnes, netuším. Ale je ještě stále bohužel mým osudem se touto činností zabývat. Říkám bohužel proto, že začínám být v poslední době alergický na neschopnost většiny mých "žáků" pochopit alespoň základní funkce takových programů, jako je Word či Excel.
Je to složitá disciplína, tohle vzdělávání často důstojných a důležitých dospělých, se kterými nemůžete zacházet jako s hloupými a nevědomými dětmi, i když je to vlastně většinou pro ty děti urážka, srovnávat je s těmito dospělými. Protože počítač útočí dnes už do všech kanceláří, objevují se přede mnou i pracovníci těsně před důchodem. Jejich myšlenkové pochody jsou pro mě často tajemstvím, co kus, to originál. Jistě, sám to mám také za pár, tak jaképak odsuzování mých vrstevníků. Ale já jsem byl celý život zvyklý se neustále učit něco nového a nemohu s tím přestat ani teď. Kdežto páni úředníci, právníci a jiní byrokrati na sobě většinou vůbec nepracují, s vypětím všech sil zvládnou vyštudovat a pak se snaží celý život proplouvat bez nutnosti si něco do těch hlaviček ládovat.
Nejhorší případ jsou ale tací, kteří do mojí učebny nikdy nezamíří, protože jim to jejich vysoký post nedovoluje. Ti, kteří by měli být absolutní špičkou ve znalostech a dovednostech se stydí před svými podřízenými přiznat, že nedovedou to, co tvrdě požadují po svých podřízených. Chápu, že se nechtějí zapojit do procesu výchovy ve své vlastní firmě, ale oni se ani trochu nesnaží si kvalifikaci získat v jiné školicí firmě na neutrální půdě.
Zlé je to, že jejich kaskadérské kousky na počítačích odnáší moje maličkost a moji kolegové. Jsou to někdy opravdové kuriozity, co dokáže takový vrcholový pracovník dokázat. A pokud jsou ještě ke všemu hraví, shánějí kde se dá hry, protože ode mne je nedostanou. Takže antivirová ochrana musí být za každou cenu, aktualizované datové soubory ihned, jak se objeví na internetu. Ten bude také předmětem mého dalšího školení. Bože, ochraňuj naši síť!!!

Tolik můj článek z roku 1998. Domnívám se, že se za těch devět let nic podstatného nezměnilo. Stejně jako dříve přetrvávají také moje pochybnosti o tom, zda je pro většinu kancelářských prací nutné tak složité programové vybavení, které vnucuje svým zákazníkům Microsoft svým Office. O tom více v dalším mém dřívějším článku Investice do informačních technologií se málo využívají, ve kterém jsem také nakousnul otázku, zda je ten microsoftware výhradně výplodem mužského ega a pro ženy je nesrozumitelný, často až nepoužitelný. Přeji vám všem krásné pondělí a rád si přečtu vaše názory.