Irové dnes drží v rukou srdce Evropy.

Aniž bych chtěl mezinárodní politickou situaci v Evropské unii nějak dramatizovat, dnes skutečně malý irský národ rozhodne o tom, kam bude EU dále směřovat. Pokud řeknou Irové své ANO dokumentu zvaném Lisabonská smlouva, vydá se Evropa na cestu vytvoření jednotného mnohonárodního federálního státu...

S jedním prezidentem, jednou armádou a jednou policií. Jednotná bude také zahraniční politika a Spojené státy se konečně dočkají doby, kdy bude moci americký prezident řešit mezinárodní konfikty pomocí jediného telefonu tak, jak o tom snil bývalý americký prezident Bush. Evropská unie tak půjde ve stopách bývalé Rakousko-uherské monarchie, která byla rovněž mnohonárodním státem a která se právě z tohoto důvodu rozpadla ve víru 1.světové války. Což se nám ale přece nemůže stát, jsme už poučeni a když je potřeba, umíme vyvolat a řídit malé lokální války - viz Balkán. I když multikulturní sny novodobých architektů "evropského národa" se pod masivním náporem ekonomických uprchlíků z Afriky a Asie právě teď hroutí a i ti nejzavilejší zastánci teorie o "evropském kotli" národů volají po zesílení obrany hranic před nelegálními imigranty. Na něco ale přijdeme a náporu barbarů odoláme.

Jestliže Irové dnes řeknou NE Lisabonské smlouvě - "ústavě", ani to neodradí Německo a Francii od nastoupené cesty k federálnímu státu. Dojde jen k odkladu, ke zrušení těch nevhodných referend, které dávají lůze do rukou rozhodování o budoucnosti Evropy a světa vůbec. Lisabonská smlouva bude přepracována do "Bruselské dohody" a v rámci jednotného práva v rámci EU budou změněny zákony všech států tak, aby pro souhlas se vznikem federální Evropy napříště stačily podpisy zástupců vlády bez té směšné ratifikace parlamentem. Podle názorů většiny předních světových politiků je totiž na čase přejít od dosavadního systému pochybné demokracie založené na vůli voličů k systému, který tak skvěle funguje v mnohonárodní Číně: jeden "národ", jedna strana, jeden vůdce. Evropa má tak nakročeno k realizaci starého plánu Adolfa Hitlera, který měl ty správné ideály, ale byl to bohužel šílenec, který chtěl ovládnout celý svět v příliš krátké době. Dnešním europolitikům, poučeným jeho osudem a zkázou, kterou to přineslo nejen Německu, je jasné, že se musí udržet se svými plány na Velkou evropskou říši v hranicích Evropy. I když nejsou zatím příliš jednotní v tom, kde ta Evropa vlastně směrem na východ končí. Zda jenom na hranicích Ukrajiny s Ruskem nebo až na Urale.

Pokud tedy ta část Irů, kteří se dnes dostaví k urnám a v opakovaném referendu svým většinovým ANO dají zapravdu světlonošům Velké Evropy, - bude stačit jen něco málo přes 1,5 milionu hlasů, pokud přijdou všichni k urnám, což se  nestane - zůstane ve svém odporu k idei mnohonárodního velkostátu jen český prezident. Ale jen do okamžiku, kdy náš velectěný a velevážený Ústavní soud v čele s bývalým komunistou, nyní socialistou, řekne také své ANO Lisabonské smlouvě. Pak bude muset se skřípěním zubů podepsat i Václav Klaus s přesvědčením, že dělá pěknou pitomost. Skutečně si při tom prožije dokonale to, jakou nulou a apendixem je díky tradici zděděné po tatíčkovi Masarykovi český prezident.

Nevím jak vám, ale mě federální velká socialistická multinacionální Evropa nechybí. Docela mě vyhovuje taková, jaká právě teď je: bez hranic, bez cla. Asi jsem příliš konzervativní díky svému věku a díky tomu, co jsem za svého života už prožil, viděl a slyšel. Podle mediálního obrazu je ale dnešní Evropa jiná, mladá, multikulturní, barevná, lákavá a osvícená. A je jasné, že když jsme zbořili všechny evropské hranice, potřebujeme nutně jen jednoho vůdce. A toho nám určí mezinárodní finanční oligarchie, která už dnes řídí stejně prakticky celý svět. Chodit k volbám se nám stejně nechce, pláčeme nad tím, že nemáme koho volit, že jsou to všichni stejně jen lumpové a zloději. Tak proč si s tím dělat starosti, že?