Budu-li chtít uctít studenty popravených nacisty, nepotřebuji k tomu ani výročí dne jejich popravy, ani doprovod kameramanů a fotografů při cestě k položení zapálené svíčky pod pamětní desku na Albertově. Usednu doma do křesla.
Vzpomínku na smutné události uskutečním bez projevů z tribun s náležitou pietou a veskrze intimně. Pro připomenutí prolité krve, by se dobře hodilo Vavřinecké, ale takhle po ránu alkohol nerad. Místo sklenky si proto do ruky vezmu Velké dějiny zemí koruny české, díl XVa.
Oknem vidím sněhem pocukrované střechy a v tomto předzimním počasí se pokusím vrátit do doby před 76 lety. Nalistuji kapitolu "Střety s okupační mocí na podzim 1939...".
Po ulicích českých měst slyším dupat podrážky kožených holínek německých vojáků, kteří se na Čechy dívají s podobným opovržením, s jakým bychom se dnes, kdy se "války" odehrávají naštěstí jen na stadionech, dívali na tým okresního přeboru, který místo, aby dal do hry s prvoligovým mužstvem duši a obětoval všechny síly až do padnutí, zápas předem vzdá, když od kapitána dostane pokyn, že bojovat smysl nemá, protože porážce s tak silným soupeřem se stejně zabránit nedá.
Na plakátovacích plochách se objevují výzvy ke vstupu do rádoby národnostních spolků, které však jsou nástroji loajální spolupráce s okupanty. "Jsi už členem Národní jednoty?" Staň se i Ty členem Národního souručenství", "Budujeme lepší zítřek prací v Říši", "Odpadky jsou suroviny. Sbírejte je!", "Potravinové lístky pro období od 30. října do 26. listopadu budou vydávány ve dnech 28. a 29. října....."
V této zrádcovské a životní podmínky zhoršující době bylo těžké zachovat chladnou hlavu a současně zdravý rozum. Převážná část národa okupaci včetně nových vládních struktur spontánně odmítla a tak jak si zvykala na přítomnost německých uniforem, aniž by z jejich strany docházelo k projevům násilí, stoupala v lidech i odvaha odmítavé názory veřejně projevit. Tuto náladu podporovaly i zvěsti o chystané válce proti Polsku, od které si Češi slibovali brzkou porážku německých vojsk. Projevilo se to protiněmeckým chováním a vyústilo to v četné střety a konflikty s provokativně se chovajícími okupanty. Vznikala řada protiprotektorátních anekdot a lidé poslouchali zahraniční rozhlasová vysílání.
To všechno ulevovalo od přetlaku nenávisti, bolesti z násilného aktu, ponížení z ostudné porážky bez boje, zároveň však i nebezpečně zlehčovalo velikost zla, které s nacisty na naše území vstoupilo a které se v prvních měsících okupace ještě neprojevovalo v plné síle. K prvnímu masovému zatýkání došlo až začátkem září 1939, kdy Němci internovali na 3000 nespolehlivých Čechů, především příslušníků Sokola, legionářů, prominentních osob levicových stran, Národního souručenství a jiných institucí nenakloněných říši.
V této houstnoucí atmosféře se blížilo výročí založení ČSR. Při příležitosti 1. výročí Mnichovské zrady došlo 30. září v Praze k prvnímu projevu organizovaného odporu formou jednodenního bojkotu pražských tramvají označených dvojjazyčnými názvy, kdy např. Hloubětín byl německy označen jako Hloupětin. Odboj si touto akcí potvrdil svou sílu a okupanti pochopili, že podobným akcím musí rázně čelit.
Tou další na řadě byla oslava výročí založení ČSR. Odbojové spolky omámeni "tramvajovým" úspěchem dokonce chtěly provokativní oslavy rozšířit i na svátek Všech svatých a na Dušičky, případně na výročí porážky na Bílé hoře.
Německý okupační aparát očekával 28.říjen s obavami a proto tento den prohlásil za pracovní. Případnou stávku tak mohl brát jako sabotáž, trestanou i popravou. Úřady varovaly obyvatele před počínáním demonstrativního rázu. Do pohotovosti byly uvedeny jednotky policejní a branné moci, četnictvo, oddíly SS a Gestapa. Přes všechna opatření vyzněl 28. říjen 1939 jako mohutná národní demonstrace.
Jen v Praze bylo na 100 000 demonstrujících. Neexistovalo jediné větší město, kde by lidé nevyšli do ulic. Během těchto akcí docházelo k násilným střetům s nacisty, kteří neváhali do demonstrantů i střílet. V Praze byl tak zastřelen dělník Václav Sedláček, těžce zraněn student medicíny Jan Opletal a dalších dvanáct účastníků bylo postřeleno. Zajímavé je, že se smrt a pohřeb dělníka Sedláčka nikde nevzpomíná, zatímco pohřeb studenta Odložila, který na následky postřelení skonal 11. listopadu je už léta připomínán snad jen proto, že se stal příčinou dalších nepokojů a dalších mrtvých.
Okupační moc před pohřbem J. Odložila požadovala na protektorátních úřadech záruky, že nedojde k násilnostem jako 28. října. Současně však v Petschkově paláci vytisknuli provokační letáky, jež rozdmýchávaly nepřátelství mezi Čechy a Němci a nabádaly k násilnostem. Když se o tom od zpravodajců Obrany národa dozvěděl premiér Eliáš, doporučil představiteli Národního studentského svazu Matouškovi nevyhovět násilnostmi či demonstracemi Gestapu a dát mu tak příležitost k zásahu, což on odsouhlasil.
Pohřeb byl nakonec povolen a zúčastnilo se ho na pražském Albertově na čtyři tisíce posluchačů pražských vysokých škol. Když se po obřadu účastníci rozcházeli v hloučcích směrem ke Karlovu náměstí, zpívali hymnu a národní písně a ozývaly se i protiněmecké výroky. Na Karlově náměstí, Národní třídě, před budovou bývalého parlamentu a u právnické fakulty UK došlo ke srážkám s policií.
Záměr nacistů využít spontánních protiokupantských reakcí studentů k zásahu proti českému vysokému školství se zdařil. Následně sám Hitler odsouhlasil zahájení akce "Sonderaktion Prag 17. November 1939", při které byly obsazeny české vysoké školy. Představitel SD W. Jacobi předložil ještě v předvečer realizace trestných opatření seznam funkcionářů studentských svazů, kteří měli být pro výstrahu popraveni. Gestapo zatknulo celkem 1850 posluchačů VŠ, ze kterých propustili zahraniční studenty, mladší dvaceti let a členy organizace Vlajka.
Více než 1200 studentů skončilo v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. Devět představitelů studentských svazů, Josef Adamec, Marek Frauwirth, Jan Černý, Judr Jar. Klíma, Bedřich Koula, doc. PhDr Josef Matoušek, Judr. František Skorovský, Václav Šafránek a Jan Weinert byli bez soudu popraveni jen na základě takzvaného zvláštního zacházení - Sonderbehandlung.
Demonstrace při oslavách 28. října a následného pohřbu J. Opletala sice pozvedly pošlapanou hrdost Čechů, prospěly však především okupantům. Posloužily nacistickým pohlavárům realizovat záměr uzavřít jednou provždy české vysoké školy. Padesát let nato, opět průvod studentů, společně s vymyšlenou smrtí studenta Šmída a se skutečnými podlitinami zmlácených demonstrujících pomohl uskutečnit záměry členů komunistické frakce, toužících víc po majetku a penězích, než po mocenských funkcích.
V obou případech si studenti neuvědomili zmanipulování, které se na nich nejprve Gestapo a později funkcionáři KSČ dopustili. Je otázkou, zda i letošní demonstrace nebyla organizována v něčí prospěch a studenti, byť vedeni těmi nejušlechtilejšími city, opět nebyli někým zneužiti.
