Blatské živobití. Kapitola první.

Mrzne. Chtělo by se říci, jak praští. Na návsi zachumlané do zářícího kožichu jinovatky však nikdo  nikoho nepráská. Snad jen ty dvě venkovanky, stojící před prodejnou Jednoty, si navzájem práskají jednoho souseda po druhém.

"Zbyl ještě chleba?" Voborníková se na nákup teprve chystala.

"Jen zamluvenej." Kubíková opřela tašku o hromádku špinavého sněhu a ukázala na statek se zbytky selského baroka v opadané omítce.

„Už ji tam zase má."

„Hlavně ona jeho." Pod přísným pohledem sousedky Voborníkové trochu ztuhnul úsměv na rtech.

„Vyprávěla jsem o tom při zpovědi panu děkanovi. Řekl, že ho Pán Bůh potrestá.“

„Čím asi, když boží mlýny zestátnili jako první. Představ si, že nedávno vyjel i po mně." Chvíli se pásla na sousedčině pohoršeném výrazu a s potutelným úsměvem dodala. "Po tobě ne?"

Uraženěji ne už říci nešlo.

„Můj stál vedle něj u žlábku v hospodě a prej ho má jak slon." Zvedla oči k nebi a vzdychla. "I bez tvého desatera vím, že je lepší ptáček v hrsti, jak pták na střeše." Popotáhla za uzel šátku." Neměla bych ti to říkat, ale tvůj pobožňák je tam s nimi.“

Kubíková se rozesmála. "Co by tam tak asi dělal? Kazišuka?"

Projela otlučená škodovka a před statkem zastavila.

„Vrána k vráně. Co Venca u nás, to tenhle v Komárově.“

Hodiny na kapličce odcinkaly desátou a Kubíková se sehnula pro tašku. „Musím domů. Poručil si divočáka na houbách.“

Když míjela auto, všimnula si, že se z pootevřeného okna v podkroví páří.

„Jak to  může takhle narůst.“ Po hlase poznala Vencu, ale jen co se ozval druhý hlas, ztuhla.

„Prsa se mi, vole, sotva vejdou do dlaní a to je mám, vole, jak medvěd brtník.“ Na to se ozvalo ženské zahihňání.

Potlačila chuť mezi ně vlítnout a jen pro sebe zlověstně šeptla. "Bejku, já ti dám kance. Houby s octem."

V místnosti s dlouhým stolem a několika židlemi se nad hromadou napařených kuřat skláněly tři postavy. Žena v bílé igelitové zástěře škubala, Maier kuchal a Pepa vykosťoval. Kubík vsedě plnil pytlíky.

Pepa otřel ruce do ušmudlaného ručníku a sklonil se k přepravce pro láhev piva.

Zuby ji otevřel a uzávěr vyplivnul do kýblu s vnitřnostmi. "Že bychom sedli? Měsíc je za půlkou."

Maier hodil okem po Vlastě.

„Počkejme na úplněk."

Kubík vyrovnal pytlíky do řady a prstem je počítal.

„Čtyřicetdva. Abys nedostal, vole, podágru.“

„Tak mi od nějakejch pomoz.“

Zkrátil řadu se stehýnky. “Tůdle mi, vole, obvoďák řekl, že mám metaforismus mladého kluka.“

„Neřekl metabolismus?“ Usmála se Vlasta.

Pokrčil rameny. „Teď hlavně metu domů, vole. Stará dělá, vole, kňoura na houbách." Natáhl se pro pytlíky. "Málem bych na to hlavní zapomněl, vole. Fena se hárá, vole, a tvůj se motá ve smečce, co nám celou noc provyje pod okny.

„Taky by mohl mít rodokmenovou hrdost a nezahazovat se s ňákou bez něj.“

„Jakej pán, takovej krám.“ Věděla, že není jediná. Chodila k Vencovi podobně jako ke kadeřníkovi a i u něj čekávala, až přijde na řadu.

Pepa vrátil prázdnou láhev do přepravky a zvednul kýbl s vnitřnostmi. „Další program zvládnete určitě sami.“

Kubík do náruče pobral výslužku a vydal se za ním.