Spasení aneb smrt očima našich předků

Jak viděli umírání a smrt naši předkové? Proč se novorozenec nemusel dostat do nebe? A jaký trest potkal zavražděného po smrti? O tom a mnohem více v novém článku, který vás seznámí s pohledem našich předků na svět okolo nás.

Vše, co se jednou rodí, jednoho dne také zemře. Neodvratnost konce patřilo v dobách našich předků k samozřejmostem lidského bytí. Současná doba odsouvá naši smrtelnost do ústraní, a tak mnozí z nás si mohou připadat, že se jich smrt a rozklad netýká.

V tomto článku si řekneme, jak vypadala podoba ideální smrti, a kdo se dle našich předků mohl dostat do nebe. Jak zjistíte, podoba a pohled na to co dotyčné po smrti čeká, byly například v raném novověku docela odlišné od našich současných představ.

Celý článek by nevznikl nebýt knihy Marie Koldinské: Každodennost renesančního aristokrata. Právě z ní bereme poznatky, z nichž skládáme tento text.

Současná demokratická společnost zpravidla chápe nebe (tedy ti co v něj věří) jako místo, kde jsou si všichni rovni. Kde nikdo nepocítí strádání a bolest a všichni tam společně koexistují ve vzájemné pospolitosti. Pobožní pak dodají to nejdůležitější, že jde o místo, kde budou věčnost sdílet v Boží přízni.

V dobách, kdy ještě naše země nebyla demokratická a nazývala se královstvím, byl pohled na nebe v některých bodech naprosto odlišný od toho našeho. Existovala hierarchie, na jejímž vrcholu byl Bůh a Ježíš Kristus. Právě k němu se upínaly prosby celé řady umírajících.

A právě umírání je velice zajímavé téma. Ideální smrt totiž měla určitou formu, kterou umírající měl podstoupit. A to umírat v kruhu nejbližších a nejmilovanějších (nikoli sám). Mít vyřešené veškeré pozemské záležitosti, a pokud jste byl katolík, vyzpovídal jste se duchovnímu a poté přijal svátost oltářní a poslední pomazání. Pokud jste byl evangelík, oddával jste se do svého skonu v přítomnosti duchovního modlitbám. Tak jste umíral s jistotou, že po smrti vás čeká ono vytoužené spasení. A vidina ráje samozřejmě utvářela i poslední slova umírajícího pro své blízké. Ty v současné době mohou mít podobu sounáležitosti s milovaným i po smrti. Opětovné shledání se na druhé straně a sdílení věčnosti pospolu. To je ale na hony vzdáleno tomu, jak to viděli naši předci.

Tehdejší pobožnost dávala poslednímu rozloučení docela jinou podobu, jako například vzkaz umírající Markéty Zajícové z Minstrberka svému choti Janu Zajíci z Házmburka, který si její údajná poslední slova zapsal do svého deníku.

„Nu, muoj nejmilejší pane, již od vás beru odpuštění a děkuji vám, že ste na mne ráčili všech těchto let třiceti a některé laskavi býti a manželsky se mnú nakládati. Račiž Pán Buoh vaše hojná býti odplata zde na zemiv dlúhém a dobrém zdraví i s našimi milými dítkami a po smrti v životě věčném. Protož abyšte všickni přístojící i vy, muoj milý pane, to znali, že již beru sobě jiného manžela, kteréhožto znamení jeho nevinné smrti tuto objímám. Ten bude muoj manžel na věky. S tím vás žehnám, tělo zemi poroučím a duši tomuto mému milému ženichovi.“[1]

Poroučení své duše Ježíši patřilo zřejmě do typických podob představ života po smrti. Vždyť již během života pozemského v korespondenci Anny Salomeny Hradišťské z Hořovic nalezneme upřímné vyznání horoucí lásky k jejímu choti: Heřmanu Černínovi z Chudenic, které má podobu vyznání lásky nejprve Bohu a teprve až poté svému muži.

Soudobá společnost by takové vzkazy mohla chápat urážlivě, ovšem minimálně v dobách konce renesance a počátku baroka šlo o typickou a upřímnou podobu vyznání lásky druhé osobě.

Religiozita upřímně prožívaná patří k neoddělitelným podobám života našich předků. My dnes pochybujeme, jestli Ježíš či Bůh vůbec existuje či existoval. Tehdejší společnost to ale brala s naprostou samozřejmostí a maximálně pochybovala o tom, jestli jejich soudobá společnost správně vykládá písmo svaté, které bylo pro ně jasným důkazem pravosti samotné víry.

Sama smrt měla mít podobu společenskou (přítomnost rodiny) a duchovní (modlitba, poslední pomazání). Ovšem samozřejmě nemohlo k této podobě smrti docházet vždy.

V roce 1571 otřásla Českým královstvím vražda rytíře Ludvíka Loreckého ze Lkouše a jeho dvou synů rukama vlastních poddaných. Tento typ násilné smrti měl v tehdejší době daleko horší důsledky, než vražda dnes. Oběti vraždy se totiž nedostalo posledního pomazání a vyzpovídání z hříchů. Zemřeli nepřipraveni a jejich duše tedy neměla moc šancí na spasení. Trest za to tedy musel odpovídat provinění (což samozřejmě obnášelo i odstrašující příklad pro poddané, aby věděli, co se stane, když ublíží svým pánům). A když pachatele nakonec dopadli, zakusili všechny hrůzy, které tehdejší raně novověká společnost nabízela. Trhání nehtů i článků prstů rozžhavenými kleštěmi, nařezávání kůže a její stahování zaživa v místech kde to neohrožovalo na životě popraveného (záda), pomalé upalování, narážení na kůl, vplétání do kola a čtvrcení zaživa.

Další zajímavý extrém z našeho současného pohledu panoval kupříkladu u smrti novorozenců.

Dětská úmrtí byla ještě před pár set lety naprostou samozřejmostí. A lidé si je vykládali (stejně jako ostatní aspekty života) Boží vůlí. Patřilo k tehdejšímu životnímu koloritu, že okamžik zrození patřil k těm napínavým momentům života, kdy se rozhodovalo o životě matky i dítěte. Ale ani po narození neměla novorozeňata vyhráno. Spasení je čekalo jen v případě, že se dožili křtu. Pokud ne, čekal je limbus. Tedy místo, které nepatřilo k ráji, ale kde děti mohli spokojeně žít bez bolesti a strádání vedle sebe. Nešlo o peklo, ale ani o nebe.

Když roku 1643 porodila manželka Bernarda Ignáce z Martinic syna Ferdinanda Jaroslava, jeho otci se zdálo, že novorozeně je moc slabé a do křtu nepřežije. Využil tedy své zkušenosti kanovníka a dítě vlastnoručně pokřtil. Když pak skutečně zemřelo, mohli se jeho rodiče alespoň utěšovat vírou, že učinili pro jeho spasení maximum možného.[2]

Prostě, jak jsme již v úvodu řekli, smrt očima našich předků byla samozřejmou součástí života, ale také byla prožívána mnohdy odlišně pro svůj náboženský rozměr. Jak přesně se již dnes můžeme skrze tehdejší písemnosti domnívat a této skutečnosti maximálně přiblížit. Faktem zůstává, že sama smrt je odrazem způsobu života, který tehdy naši předkové vedli. Života daleko více nábožensky aktivního, který utvářel i jejich názory na okolní svět, který my dnes vnímáme zase v jiných kontextech.
autor: Ondřej Bezouška
korekce: Kateřina Běhanová

[1] Jaroslav PÁNEK (ed.), Paměti českého šlechtice z poloviny 16. století. „Sarmacie“ Jana Zajíce z Házmburka, FHB 14, 1990, s. 66.

[2] Josef HEJNIC (ed.) Bohuslav Balbín, Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic, Praha 1988, s. 25.