Brexit: celoevropská krize

Proč je reálnější tvrdý Brexit, nebo jeho odklad, než měkký Brexit? A proč je pro EU lepší, aby Britové trpěli? O tom a více se dočtete zde...

Vůle lidu je vždy nebezpečná. To už věděli ve středověku, když při procesu s Janem Husem se nominalisté snažili vybranými dílčími spisy přesvědčit veřejnost (hlavně šlechtu), že realismus je pro svět zlo.

To samé bylo i při volbě Brexitu, který se smrštil pouze na dvě základní otázky... zůstat či ven. Černobílý pohled, který nenabízel žádnou jinou alternativu. Stupně šedi a možné další cesty jakoby neexistovaly.

Minulost je minulostÍ a lid demokraticky rozhodl. Z odpůrkyně Brexitu vytvořil její radiální podporovatelku, premiérku Theresu Mayovou, která se snaží svou práci odvádět na maximum (se střídavými neúspěchy) v rozbouřeném britském parlamentu.

Proti ní ale stojí nejen její vlastní poslanci, ale i samotná EU, která se svými kroky snaží z Británie udělat odstrašující příklad pro celou konfederaci, co bude, když si ostatní toto dovolí.

Nechápejte mě špatně, nemám nic proti Británii, Therese Mayové ani proti EU (v tomto případě). Ty zájmy jsou ale jasné každému a zcela pochopitelné.

Představte si, že jste vladaři ve vlastním království a jedna jeho část by najednou chtěla samostatnost. Jak byste reagovali? Asi byste proti tomu bojovali a snažili se, aby tento nápad nedostali i ostatní části země. Z toho důvodu nelze předpokládat, že zde bude snaha ze strany EU vyjednat nějaké nové a lepší podmínky pro Británii. EU totiž není Británie. Jen ať si to vyžerou do hořkého dna, protože jiné dno to mít ani nemůže, ba z politického důvodu nesmí!

Britská strana je nyní v nelichotivé pozici, kdy myslí pouze na sebe a má si vyjednat co nejlepší podmínky pro odchod tím stylem, že my chceme jen to nejlepší, ale nemáme mnoho prostředků vám za to něco nabídnout. Evidentně se zde tahá za kratší konec. I tak by z toho Británie mohla nějaký úspěch vytřískat, kdyby... kdyby nebyla rozhádaná mezi sebou. To pak skutečně celá situace připomíná hosta, co přijde do restaurace a místo "Dal bych si rybu s hranolky", začne ukazovat na jídelním lístku, co vše nechce.

Z tohoto úhlu pohledu nám realita směřuje k tvrdé formě Brexitu. Theresa Mayová ví, že odklad by byl cestou k jeho zrušení, a to nechce dopustit.

Cestu k němu jí ale ztěžují ostatní britští poslanci, kteří si nepřejí žádný tvrdý Brexit (však si to i odhlasovali) a v budoucnu kvůli jeho eliminaci určitě proběhne ještě několik zákulisních jednání, které mají šanci zvrátit patovou situaci nezávisle na tom, co si Theresa Mayová přeje.

Naopak EU by na chaosu, který by ovládl Anglii u tvrdého Brexitu mohla vydělat tak, že ukáže všem členům, jak špatné je odejít.

Jenže je tu ještě úhel jiný, a tím je praemoce všech emocí... strach. Nejdůležitější členské státy EU jsou na Anglii ekonomicky závislé. Mají tam nejen důležité obchody, ale i značnou část svých občanů. Pád Anglie do propasti tvrdého Brexitu by mohl spustit lavinu nové ekonomické krize, která by zasáhla nejen ostrovní stát, ale i celý náš kontinent. Trh je více než kdy jindy vzájemně provázán. Strach z toho, že tvrdý Brexit znamená pád do propasti pro všechny zúčastněné je jediné lano, které drží velmoci u toho, aby se vzájemně dohodli.

Zvláště Německo je ekonomicky závislé na exportu. Pokud ten poleví, nabídka a poptávka dozná značných změn, které zatočí s celým trhem. A pokud se tyto problémy přelijí i na Německo, hrozí, že tratit na tom budeme také. Ale nemalujme ještě čerta na zeď. Vývoj situace je velice dynamický, a co píši nyní, může být zítra již pasé.

Zdá se, že rozvětvený plán jak provést Brexit, neexistuje. A Theresa Mayová razí v této věci jednoduchou taktiku: nechat vše zajít do krajnosti a vyjednat si lepší podmínky. To není úplně šťastná taktika. Pořád je to ona, která potřebuje toho více na ostatních, než oni na ní. Ano, Anglie je vždy hrdá země, vždy jí byla a velice nelibě nesla, když po Druhé světové válce své dominantní postavení ztratila. Však ani do EU původně nechtěla vstoupit a v jejím počátku aktivně jednala tak, aby jí co nejvíce oslabila na úkor své vlastní dominantní role v Evropě. Byl to jeden z posledních záchvěvů britského impéria o své dominantní postavení na kontinentu. Ale v hlavách svou vlastní slávu mají stále a spolu s ní i hrdost.  Jenže zapomínají na to, že hrdé jsou i ostatní země Evropy. Jak to skončí?

Theresa Mayová bude nadále razit svou taktiku. Pokud vyjde, Irové se naštvou a ve členských státech EU poroste touha jít britskou cestou. Pokud nevyjde, stanou se dvě věci: buď přijde tvrdý Brexit se všemi svými následky. Nebo sama premiérka či členové britského parlamentu schválí odklad Brexitu, který poté bude muset schválit sama EU. A pokud k tomuto schválení dojde (veto nějakého státu proti odkladu Brexitu by silně nalomilo jeho diplomatické vztahy s Británií), poroste i šance na nové referendum k setrvání Británie v EU.

Ať to dopadne jakkoli, jedno je jisté... každé rozhodnutí přinese změny, které utvoří i politické směřování Evropy do budoucna.