Skeptická Česká republika VS pozitivní Evropská unie

Češi jsou národ skeptiků. Tak jsme v Evropě přijímání, ale jak se ukazuje, nejsme skeptiky pro nic za nic. A možná - jak se dočtete - je to i dobře...

Když Tomáš Garrigue Masaryk založil roku 1918 samostatné Československo, vypadalo vše ideálně. Češi měli svou historii, národ, uvědomění, patriotismus a armádu, která měla respekt po celé Evropě. Bylo to jako pohádka.

A náhle... o dvacet let později tato pohádka končí Mnichovskou dohodou. Anglie a Francie nás zrazují pro vlastní zisky a s fašistickou Itálií a nacistickým Německem podepisují Mnichovskou dohodu. A když roku 1939 vypuká Druhá světová válka, jsou v jejím průběhu České menšiny v Anglii a Francii terčem útoků jako ti co válku si přáli a vyvolali jí.

Z této zkušenosti si národ Český vzal do budoucna ponaučení, aby nevěřil těm s nimiž i papírově se přátelí. Protože nás pro své vlastní zisky mohou kdykoli zradit.

Když Druhá světová válka skončila a Československo se opět stavělo na své nohy, nemělo ani sebemenší čas být opět nezávislé, neboť o slovo se hlásil Svaz Sovětských Socialistických republik, který skrze KSČ si udělal z naší země hraniční zónu své ideologie. A my opět museli poslouchat jiné a jen si na tu svobodu hrát (vše pojmenovávat lidově-demokraticky a chodit k volbám a na Májové průvody).

Šel čas, a když už to vypadalo, že se z toho marastu můžeme nějak a sami osvobodit, tanky Varšavské dohody ukázaly, kam náš národ patří.

Z této dlouhé, čtyřicet let trvající doby jsme se odnaučili být samostatným národem.

Když konečně komunistický režim padl, nedokázali jsme setrvat jednotní pohromadě a rychle se vydávali do náruče Evropské unie. Svůj díl na tom zřejmě měl i fakt, že krátce po prvních demokratických volbách se objevily síly, které zatoužily po samostatnosti Slovenska od Čech, Moravy a Slezka. Což se roku 1993 stalo.

A tak jsme tedy do Evropské unie vstoupili. A ideály, které jsme očekávaly se nenaplnily. Co z toho vzešlo? Spolu s nejistotou ohledně špatných zkušeností s velmocemi (1938, 1968), jsme se stali jedním z nejskeptičtějších národů Evropy. A Evropa se diví, proč my, střed Evropy jsme tak protievropský.

My nejsme protievropský (pořád jsme střed Evropy!), my jsme jen opatrní vůči těm, kteří nám podávají ruku. Až moc často nám totiž tu ruku pak chtěli utrhnout. A pokud se podíváme na nedávná různá rozhodnutí jiných evropských velmocí, dojde nám, že se ten svět ani tak moc nezměnil. Mnozí státníci i nadále chtějí ovládat nejen svůj stát, ale i celé národy (pro své zisky).

Jednání o nás bez nás se opakují, jen nyní nejsou tak na oko vidět, protože jsme se dobrovolně k nim před léty přidali.

Takže ta skepse z naší strany je plně opodstatněná. A jestli Evropská unie nezmění svůj přístup vůči státům jako Česká republika, Slovensko, Polsko a dalším, skepse poroste, až jednou se dostanou do čela země osoby, kteří toto budou chtít utnout. A pokud k tomu dojde, je stejně důležitou otázkou, co bude pak?

Budeme samostatní? Nebo se opět budeme hnát do náruče jiné velmoci? Neboť samostatnosti jsme se za minulé století odnaučili.

Co si myslíte vy? Dejte vědět v diskuzi.

Děkuji vám, že jste v četbě dospěli až do tohoto bodu. Snad za pár myšlenek vám tento krátký článek stál.