Sanitka naložená zbraněmi a jiné příhody bývalého člena mezinárodní humanitární organizace

Před nedávnou dobou jsem měl tu čest hovořit s osobou, která zasvětila část svého života pomoci potřebným v blízkovýchodní zemi. Jenže tam, kdesi za hranicemi Evropy, toho spatřil daleko více.

Pro bezpečnost daného člověka neuvádím raději jeho údaje, ba ani místo kde přesně sloužil a pod kým (ač je to i tak z článku patrné). Vše ostatní z našeho rozhovoru je ponecháno v původní verzi tak, jak mi to bylo sděleno a odsouhlaseno.

1. Pro koho jsi pracoval a co dělal.

Pracoval jsem pro jednu humanitární organizaci, která se rozhodla vyjet na pomoc jedné blízkovýchodní zemi. Měli jsme Modré helmy a bydleli na základně, která patřila jedné západní velmoci.

2. Proč?

Byl jsem mladý, plný ideálů a nedějí, nepokřivený světem. Teď bych řekl, že jsem byl i naivní. Taky jsem od přírody dobrodruh a též touha poznat něco adrenalinového mě hnala do této výpravy.

3. Jak vypadala situace v zemi?

Bylo po občanské válce. Nicméně v oblasti, kde jsme se nacházeli, byly stále drobné povstalecké jednotky, které ovlivňovaly dění a život v menších osadách a městečkách. Ale největší krveprolití a boje byly již otázkou minulosti.

4. Máš nějaké nevšední zážitky z rozvozu humanitární pomoci?

Dva až tři. První zážitek mám z okamžiku, kdy jsme museli vyklopit náklaďák plný potravin a věcí pro potřebné, bez toho, abychom tyto věci lidem rozdělili. Tedy vůbec se tato pomoc k lidem nedostala, co vím. Obklíčili nás totiž povstalci. Poté, co jsme veškerou pomoc pro lid vyložili z vozidla, nám tito ozbrojenci v autech nechali jen odjezdovou cestu, protože věděli, že když nevystřelí první oni, my nesmíme.

Druhý zážitek mám přímo ze základny západní velmoci, kde jsme byli ubytováni. Jednoho dne do areálu vjela sanitka, ale místo před nemocnicí, zastavila před muničním skladem, kam začali ze sanitky dovnitř nosit zbraně. Tedy něco, co odporuje veškerým mezinárodním předpisům.

5. A funguje tedy pomoc podle pravidel?

Válka nemá pravidla. A pokud ano, tak jen na papíře, ale fronta a konferenční stůl fungují jinak, čímž neospravedlňuji ani jednu stranu. Jen poukazuji na přání přežít, ale i to má své morální zásady.

6. A jak vypadalo vaše soukromí?

(smích) Jaké soukromí? Bydleli jsme v obrovské hale, jen ženy bydlely jinde.

7. Kolik vás bylo a jací to byli lidi?

Okolo třiceti Čechů a Slováků. Šlo hlavně o zdravotníky, ale byl tam i nějaký doktor a sestra, ale většinou lidi, kteří chtěli prostě jen pomáhat jako já.

8. Co sis původně od té akce sliboval?

Byl jsem mladé ucho. Čekal jsem, že budu rozdávat své šlechetné úmysly o záchranně nevinných, světa a vesmíru. Byly to kecy, mohl mě nahradit kdokoliv ze stovky dalších nadšenců. Bylo to vše kvůli dobrodružství a zkušenostem.

9. A jak tě tato zkušenost názorově formovala?

Bůh není. Lidé dokáží přežít neuvěřitelné utrpení a útlak. Nikdy si nebyli všichni rovni, a dokud bude existovat síla jakéhokoli druhu, nebudeme si rovni nikdy. Utrpení spojuje lidi.

10. Kdyby ti někdo řekl, že by chtěl tuto cestu co ty absolvovat, vymlouval bys mu jí se zkušenostmi, co dnes máš?
Řekl bych, že je debil. Je tam hrozné vedro (smích). Pokud chce vidět chudobu, ať zajede do Mostu, pokud chce pomáhat, ať pomáhá tady, je dost lidí kteří to potřebují, ale o kterých se nemluví. Důchodci, samoživitelé, bezdomovci, dětské domovy, atd. Tohle jen voní exotikou a smrdí naší zvířecí stránkou.           

Zkušenosti mám, ale radši bych je získal jinak. Tam umírají přátelé doopravdy, ne na obrazovce.