Přeříznutý bunkr, aneb od umění k neumění

Když Ondřeje Bělicu přestalo bavit přeřezávání běžných všedních věcí od dam po dřevo, rozhodl se pro bunkr z dob První republiky. No a já se na základě toho zase rozhodl napsat také jedno "umění" o některých těch co ne/umějí....

Jako pracovník v kulturní sféře se samozřejmě s umělci a jejich různorodými díly setkávám poměrně často. Jsou to osobnosti stejně rozmanité jako jejich díla. Některá umění chápeme, jiná ne. Některá jsou kýčovitá, jiná abstraktní, další naturalistická, atd. A pak jsou zde kategorie, které (pokud je lze nazývat uměním) spadají do ranku buď fekálu (i doslovně) či hlouposti. Dílo Ondřeje Bělici řadím do posledně jmenovaného. Proč se dočtete níže.

Definice slova umění má dnes široké vymezení. Vyznačuje nějakou dovednost, kterou neovládá každý a jíž je potřeba se naučit a mít pro ní nějaké predispozice.To vše pro dosažení nějakého uměleckého cíle.

Jistá britská umělkyně Millie Brown s českými kořeny, maluje krásné abstraktní obrazy, které si svou přízeň diváků jistě najdou. Značnou část ale odradí metodika její práce. Millie totiž barvy nenanáší štětcem, ale vypije je a poté na plátno vyzvrátí.

Stejně jako vás, i mě napadá ta jednoduchá otázka: proč?

"Z hloubi svého nitra chci vyjádřit syrové prvky lidské přirozenosti, které v sobě každý máme," odpovídá.

To je asi takový umělecký záměr, jako tvrdit že díry v asfaltu vyjadřují těžkosti českého života, které touto cestou auto při jízdě poznává. A proto jsou u nás silničáři umělci.

"Dneska se spíše stáváme svědky toho, jak moderní umění přestává být pro běžný lid srozumitelné."

Zvracet na plátno různé barvy prostě neodpovídá definici umění. To není jen výsledný produkt, ale i cesta která k němu vede. A tato cesta má mít nějaké standardy. Jinak dochází k dehonestaci umění jako takového.

Dalším příkladem takového jednání je jistý Ondřej Brody. I ten maluje spíše abstraktní díla, protože se svým "štětcem" krajinky a sluníčka jen tak malovat nemůže. Tím štětcem je totiž malé vysvlečené dítě (dobrovolně zapůjčené se souhlasem matky).

Pokud pro umění z člověka přestává být subjekt, ale stává se objektem, je situace ještě horší, protože člověk se dostává do role obyčejného předmětu, který je podřazen cíli práce. A to je zpátečnický pohled na člověka, který tu byl někdy v 19. století. A právem již je považovaný za přežitek.

Pak tu máme samozřejmě ještě extrémnější příklady, kdy je práce s fekáliemi považována za umění (příklad práce Piera Manzoniho, který si pozlatil své exkrementy z etických důvodů vynechám), umění které popírá lidskost a zbývá nám onen v úvodu zmíněný bod umění jako forma hlouposti.

Můžu kritizovat Millie Brown i Ondřeje Brodyho a řadu jiných podobných za metodiku jejich "umělecké" tvorby. Cílem toho ovšem je nový výtvor, který dejme tomu naplní nějaké umělecké ambice autorů.

"Umění se vyznačuje nějakou dovednost, kterou neovládá každý a jíž je potřeba se naučit a mít pro ní nějaké predispozice."

Ondřej Bělica je ale osoba, kde dle mého zcela selhává i umělecký cíl. Nové dílo totiž v závěru přítomno ani není.

Odříznout pětitunový kus historického objektu a tvrdit, že tím stavba ožila je jako vykálet se místo do záchodu na štětku a tvrdit, že včerejší guláš nabyl osobnosti.

Pokud moderní umění nedokáže respektovat naší historii a bere si jí a přetváří k obrazu svému, je to jako malovat dítětem na holou zeď. To je jeden můj postřeh.

Ten další je opět k definici umění. Přeříznout vojenskou památku (která sama o sobě je již uměleckým dílem) diamantovým drátem nenaplňuje výše jmenovanou definici umění (to spíše výrobce toho drátu je u mě umělec než pan Bělica). A tedy podle mého nemůže jít o umění, ale o ničení odkazu našich předků. A památek bychom si měli vážit a vykládat je v duchu doby, kdy byly vybudovány, abychom znali kontexty, které vedly k jejich vzniku. Rozhodně by nemělo docházet k tomu, aby si jednou nějaký umělec řekl, že katedrála sv. Víta postrádá České barvy, tak jí je tam přimalujeme. 

Umění prostě je dnes nastaveno tak volně, že každý může cokoli vydávat za umělecké dílo a s přispěním nějaké publicity si pak nahonit ego do takové míry, že se stane prodávaným. A v tom případě umění ani není o tom umět, ale prostě být jen dostatečně výstřední pro to, abyste se zapsali do paměti lidí jako "ten umělec" co kdysi přeřízl bunkr, maluje dítětem na zeď, zvrací na plátna a tím se stal pro svět specifický a tedy i vyhledávaný.

Dávno jsou pryč osvěty, které se snažily v umění hledat něco víc. Přispět krásou k duchovnímu rozvoji svého národa. Dneska se spíše stáváme svědky toho, jak moderní umění přestává být pro běžný lid srozumitelné (i pěkné) a je tvořeno pro hrstku obdivovatelů, kteří v černé tečce na bílém plátně vidí genialitu hodnou Michelangela.

Tolik tedy k této tématice o níž jsem se rozepsal více, než je zdrávo. Co dodat závěrem? Inu, že děkuji za případné dočtení tohoto článku až sem. Snad vám při něm mozkové buňky neumíraly tolik, jako mě při sledování vzhledu jedné malé vojenské stavby. A pokud ano, přijměte mou omluvu za nevhodně strávený čas nad textem jednoho "neumělce".