„Československá republika a její lid se rozhodla pro socialismus. Je jen logickým důsledkem tohoto rozhodnutí, že odhlasováním navrhovaného zákona se uplatňuje a provádí tento socialismus do všech důsledků …“
„Československá republika a její lid se rozhodla pro socialismus. Je jen logickým důsledkem tohoto rozhodnutí, že odhlasováním navrhovaného zákona se uplatňuje a provádí tento socialismus do všech důsledků …“
Tato slova nejsou výlevem komunistického funkcionáře po únoru 1948. Zazněla z úst národně socialistického poslance Aloise Neumanna v rozpravě, jež předcházela 10. července 1947 schválení zákona 143/1947 sb. O převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi českou. V této debatě vystoupila řada dalších řečníků. Kromě Neumanna, který o rok později dovedl národní socialisty do objetí s komunisty, to byla jeho stranická kolegyně Milada Horáková, jejíž osud byl diametrálně odlišný. Své si řekl i lidovecký farizej Josef Plojhar. Vlastní návrh zákona, vzešlý z řad Národní fronty v jižních Čechách, předložil Blažej Vilím, pozdější funkcionář sociální demokracie v exilu. Tuto pestrou a jistě zajímavou společnost doplňovali komunističtí bijci Bartušek a Janouš, jejichž argumentace vynikala nenávistnou hloupostí a překrucováním historických faktů.
Všichni se shodli na nutnosti znárodnit majetek schwarzenberské primogenitury, diskutovalo se pouze o tom, jakou cestou se tak mělo stát, zda se má pozemkový komplex zachovat v celku, nebo rozdělit, a co si počít s jeho výnosy. Ani slovo o tom, že je sporné přijímat zvláštní zákon na vyvlastnění majetku jednotlivce, ani slovo na obranu dr. Adolfa Schwarzenberga, který se ničím neprovinil vůči Československé republice. Zkrátka jeho majetek byl „tak velký, že nemohl zůstat v rukou jednotlivce“.
Třetí republika nebyla demokratická, krok po kroku připravovala cestu k totalitě. Znárodňování náleželo, společně s omezením soutěže politických stran, k těm nejdůležitějším. K obrovskému pohybu majetku, který jen odrážel v Evropě obecnější atmosféru toužící po nové cestě společenského vývoje, došlo na základě dekretů prezidenta Beneše, jímž se zabral majetek zrádcům, kolaborantům, Němcům a Maďarům, ale také se znárodnily velké průmyslové podniky, doly a banky. Žádné z těchto opatření však nemohlo být uplatněno proti Schwarzenbergům. Dr. Adolf Schwarzenberg se nikdy netajil svými protinacistickými názory. Na podzim roku 1939 emigroval do Itálie, o dva roky později do Spojených států. Majetek spravoval po jeho emigraci krátkou dobu bratranec Jindřich, který sám byl v roce 1944 internován v koncentračním táboře Buchenwald. Schwarzenberský majetek v roce 1940 zabralo zvláštním nařízením linecké gestapo.
Již krátce po válce se objevily snahy udělat ze Schwarzenbergů Němce a kolaboranty a vztáhnout na jejich majetek Benešovy dekrety. Využit byl sporný monemt, podle něhož se v roce 1930 při sčítání lidu přihlásil Adolf Schwarzenberg k německé národnosti. Lístek však nevyplňoval sám, udělal to za něj jeden z jeho úředníků Proti tomu však stály Schwarzenbergovy prokazatelné zásluhy, k nimž náležela podpora československé exilové vlády, osvědčená samotným Janem Masarykem.
Boj o čtyři miliardy, jak se také snahám vyvlastnit schwarzenberský majetek přezdívalo, se rozpoutal již v letech 1945 a 1946. V publicistické debatě se objevovaly historizující argumenty, jichž s úspěchem využívala už mladočeská propaganda v 19. století i prvorepublikové prosazování pozemkové reformy. Znovu zaznívala hesla o odčinění Bílé hory (připomínám, že Schwarzenbergové se zakoupili v Čechách až po třicetileté válce) a připomínky vykořisťování venkovského lidu poživačnými feudály. Také byly vzneseny úplně nesmyslné argumenty o tom, že Schwarzenbergové byli germanizátory jižních Čech. Přitom celé generace Schwarzenbergů v 19. a 20. století velmi citlivě potíraly všechny nacionální excesy mezi svými zaměstnanci. Na stranu Schwarzenbergů se stavěli především jejich zaměstnanci vážící si dobrého, až patriarchálního, zabezpečení a cítící přináležitost ke schwarzenberského rodu.
Pod tímto tlakem a v situaci, kdy mu beztak nebylo umožněno nakládat s majetkem, jednal Adolf Schwarzenberg v roce 1946 o možnosti převést formou nadace své vlastnictví v Čechách na Zemi českou. Chtěl si ponechat palác a domovní majetek v Praze, právo užívat venkovské zámky a lovit v revírech. Žádal také 1,2 milionu Kčs roční renty. To bylo pro představitele moci nepřijatelné. Vše tedy vyústilo v návrh zvláštního vyvlastňovacího zákona – Lex Schwarzenberg. A ani ten nebyl nakonec naplněn. V komunistickém bezpráví se rozplynul závazek ponechat schwarzenberský majetek v celistvosti, vyplácet bývalému majiteli přiměřený důchod, zachovat sociální výhody schwarzenberským zaměstnancům i řádně pečovat o kulturní památky.
