Předvolební trudomyslnost

Sláva, jaro už přichází. Snad slunce pomůže rozptýlit mou trudomyslnost. Její příčinnou je všudypřítomný upřený pohled Jiřího Paroubka doprovázející na billboardech sliby všeho všem a výrok téhož o povolební spolupráci sociálních demokratů s komunisty.

Náladu mi nezlepší představa Martiny Sáblíkové, která na svých rychlých bruslích skáče trojitého lutze, ani taneční číslo oranžových medvědů doprovázené rytmickým hýkáním Michala Davida. Ztratil jsem totiž smysl pro humor.

Bojím se smogu nenávisti, který nás začíná obklopovat. Videonahrávek politických oponentů, o nichž Rath s goebbelsovskou dikcí mluví jako o fašistech. Výroků, které jakoby připomínaly výzvy k třídnímu boji.

Již vzhůru psanci této země… důchodci za třinácté důchody, maminky za vyšší mateřské, zaměstnanci za pracovní smlouvy na věčné časy … poslední bitva vzplála, dejme se na pochod!

Nepřítel je jasně dán, jsou to buržousti a těm je potřeba pustit žilou.

Děsí mě, že Jiří Paroubek je ďábelsky konzistentní ve svých názorech, neboť v roce 1978 jako vycházející hvězda národně frontovní Československé strany socialistické prohlásil: „Pro nás mladé, kteří jsme únor 1948 neprožili jako osobní zkušenost, je toto datum především historická událost, kdy byla s konečnou platností rozhodnuta otázka politické moci, došlo k likvidaci pozic exponentů buržoazie v politickém životě republiky. Nyní, 30 let po únoru 1948, jsou pro nás mladé ideje Února živou výzvou.“

Snad si předseda ČSSD spolu s omlazovacími kúrami, jež postupuje k vylepšení svého mediálního obrazu, nevzpomene i na výzvy mládí.