Všimly jste si, jak nám s přibývajícím věkem bobtnají na těle určité partie, aniž bychom se k tomu nějak přičinily? Život v tomto směru asi není moc fér...
Nedávno jeden kamarád počastoval pozadí naší kamarádky titulem velkořiť. Napadlo mne, jak asi říká té mojí, když u rozhovoru nejsem, tvarem i velikostí si moc nezadá s tou kamarádčinou, ale raději jsem se neptala. Podotýkám, že kamarád, (na rozdíl od leckterých rozkydnutných pantátů, kteří urážejí a nevidí si přitom ani na špičku svých bot), má právo kritizovat, neboť jeho tělo je vyrýsované a tuku prosté. Nicméně mne jeho poznámka přeci jen lehce popudila.
Naše kamarádka celý život cvičí, sportuje, je aktivní a jí zdravě. Přesto ji má. Velkořiť se jí usídlila na zadní části jejího těla a nehodlá se v dohledné době nikam stěhovat. A na mém těle se rýsuje také. Jak se to jenom mohlo stát?
Ve dvaceti jsem byla čuně
„Za mlada“ jsem jedla brambůrky, bílé pečivo, knedlíky, smetanové omáčky, grilovanou krkovici, chleba se sádlem a cibulí, zelenina byla fajn doplňkem, ale rozhodně by mi neposloužila jako hlavní chod. Pila jsem vodu zásadně jen se sirupem, anebo limonády, hasila žízeň pivem a běhání bylo pro mne sprosté slovo.
Dnes nic z výše uvedených gastronomických hříchů neprovozuji
Už několik let se na mém patře nerozplynula chuť bílého tukového rohlíku se silnou vrstvou másla, a už si snad ani nepamatuji ten božský pocit, když v mých ústech křupnou křehké plátky bramborových lupínků. Piju v podstatě jen vodu a bylinkové čaje (když nepočítám párty, kde si dám čas od času pár skleniček vína), chroupu syrové okurky, pojídám dušenou mrkev, skamarádila jsem se fazolovými lusky, špenátem i celerem, prostě obecně jím mnohem zdravěji, než dřív. K běžnému cvičení a tanci jsem vzala na milost běhání, a přesto vážím o deset kilo více, než před deseti lety. Jak je to možné?
Pozoruhodné je to, jak si tukové zásoby vždy neomylně najdou to pravé místo, kde na mém těle rozbít základní tábor. Zbytnělá stehýnka, slušně posazené pozadí a rýsující se pneumatička v pase. Marně svému sádlíčku radím, že když se usadí v místech zhruba dvaceti centimetrů nahoru od pupíku, nebude náš vztah tolik konfliktní a možná ho budu mít i ráda. Nedá si prostě říct a stále se vrací na stejná místa. Ba co víc, roste a roste.
Každý tuk má patrně už při narození předpovězeno, jaký osud ho čeká
Tukové sudičky vetknou každému svou nezvratnou věštbu: „Ty budeš tukem, jenž budou všichni nenávidět. Budeš se totiž vyskytovat především na hýždích, stehnech a břiše. Dostaneš se snadno přímo pod kůži, která bude díky tobě plná nevzhledných ďolíčků, mimochodem seznamte se, zde je tvoje budoucí manželka, Celulitida.“
Oproti tomu, jiný tuk na zcela jiném těle, než tom mém, dostane do vínku opak této věštby: „Tebe budou všichni milovat, budeš se usazovat pouze v oblasti ňader a jinam ani nepohlédneš. Budeš mít tuhou konzistenci a bude tě obepínat pevná kůže, která nedopustí, abys ve svém životě hluboko klesnul. Tvojí manželkou bude Touha. Touha všech mužů se tě dotýkat a všech žen, tě vlastnit.“
Zdá se, že je to boj předem prohraný. Tak nějak nevím, jestli to všechno snažení, úsilí a odříkání má vůbec nějaký smysl. Nebo by to bez toho bylo ještě horší? Co daly Tukové sudičky do vínku vám?
www.viktoriebeso.cz
