Jsou lidé, co žijí od výplaty k výplatě a našetřeno nemají nic, ale jsou i tací, kteří šetří a mají za tři. Já mám maximálně tak „na tři“. A to je opravdu maximum. Déle, než tři měsíce života bych ze svých zásob nedala. Jak to jen dělají ti osamocení důchodci, které přepadne loupeživý spoluobčan a vytáhne z jejich šuplíku jen tak sto tisíc na ručku?
Možná by stačilo se kolem sebe rozhlédnout a brát si inspiraci ze spořivých lidí z okolí. Třeba jeden můj bývalý kolega. Měl pár kusů oblečení, které točil s železnou pravidelností od pondělí do pátku a další týden v tom přesném pořadí znovu. Obědy si nosil zásadně z domova, v restauraci jsem ho viděla pouze tedy, když nás vzali na společný (a jimi hrazený) oběd naši nadřízení v rámci týmového družení, ale co mne fascinovalo úplně nejvíc, byl čaj. Když ve spěchu ráno doma u snídaně nedopil čaj, nalil si ho do termosky a přinesl do práce, aby neplýtval. Ostatní kolegové si o tom nenápadně špitali, ale na rozdíl od něj si nikdo nemohl dovolit zrekonstruovat byt bez půjčky.
Nebo kolega mého manžela. Měl propracovaný systém jak zašetřit za boty. Koupil si jedny, před několika lety, a ty se mu roztrhaly. Dal je reklamovat těsně před vypršením lhůty a dostal nové. A takhle to dělal rok co rok. „Normální“ člověk by se na to vykašlal a už by boty, co se mu několikrát rozpadly, nechtěl. Jenomže tenhle člověk v tom uměl chodit! A zašetřit dokázal i za svatební výdaje. Když se ženil, koupil manželce minimalistický prsten ve zlatnictví a svůj si půjčil od kamaráda. Hned po obřadu mu ho vrátil. Na zimu nepřezouvá pneumatiky, raději auto zavře do garáže, půl roku nikam nejede a auto samozřejmě na onen půl rok odhlásí z pojistky. No, ale má velký krásný dům a téměř za hotové. Sice v něm netopí a neohřívá vodu, protože se celá rodina na jeho přání otužuje, ale když jsou šťastní (a hlavně zdraví!), nelze nic namítat.
A pak je tady jeden můj známý. Když mi vyprávěl, že pozval slečnu, o jejíž srdce se pokoušel, na večeři k němu domů, kterou sám uvařil, tak mi to znělo jako dobrý nápad. Ale když pak dodal, že ji po jídle zkasíroval o polovinu nákladů za nákup, který pořídil pro své kulinářské okénko, myslela jsem, že si dělá legraci. Nedělal. Normálně jí tu večeři naúčtoval. A holka s ním už nikdy na rande nešla. K jeho úžasu!
Zvláštní, že s tímto extrémním stigmatem šetření znám především muže. Jsou snad ženy rozmařilejší a hýřivější? Vlastně jednu znám. Pozoruji ji už delší čas v tělocvičně, kam chodím. Zásadně si nenosí sprchový gel. Vždy jde do sprchy jen tak s ručníkem, a když míjí umyvadlo vedle toalety, udělá šup šup a do dlaně si nadávkuje porci erárního tekutého mýdla. Kolik tak může ročně asi zašetřit? Dvě stovky? I když ona taková korunka ke korunce…
Tito lidé žijí bez dluhů a mají na kontě úctyhodné rezervy. Nezbývá mi než smeknout. Já jsem notorický utráceč. Přijde mi nesmírně líto, hromadit ty barevné papírky někde v bance nebo ve strožoku, když mohou posloužit tolika bohulibým věcem. Právě teď.
Ne, že bych si kupovala drahé kabelky a luxusní oblečky, nikdy nepochopím, proč bych měla za nějakou „vitónku“ vydat šedesát tisíc, když mi stejně dobře poslouží kabelka za tisícovku a mnohdy i za míň. Ale utrácím za dobré jídlo a zážitky. Expedice do vzdálených i blízkých končin, to je moje. Poznávání jiných kultur, zpovídání domorodců a zjišťování informací o jejich životech, ochutnávání lokálních dobrot a zkoušení adrenalinových aktivit, to prostě můžu. Vlastně musím.
Investice do zážitku je něco, co mi nikdo nikdy nemůže ukrást, nemůže to zničit žádná přírodní katastrofa, ani to nemohu ztratit. Prý bych si měla pořídit raději nová plastová okna. No mami…? Je mi jedno, že nemám nejnovější módní hity, že máme mrňavý byt a že nevím, co je to profesionální manikúra, mám totiž spoustu zážitků.
A k tomu mám hypotéku, leasing a pár drobných na účtu. Ale když mě zítra srazí náklaďák, tak budu vědět, že jsem si ten život užila. Nebo bych měla raději šetřit?
www.viktoriebeso.cz
