Protože jsou vybíravé, náročné, protivné, rozmazlené a zhýčkané. Mají přemrštěné nároky a nejsou soudné, ani sebekritické! Opravdu jsou takové?
Je jich mezi námi celkem dost. Toužící po lásce, přesto jsou uvězněné v nedobrovolné samotě. Ale proč? Prý si za to mohou samy, protože jsou příliš vybíravé. Věřím tomu, že mají na partnera určité požadavky, ale kdo nemá? Přeci to, že je žena „stará“, neznamená, že by měla brát všechno, co jí pod ruku přijde.
Vybírat si neznamená nedostatek sebereflexe. Možná, že právě naopak. Tyto ženy totiž naprosto přesně znají svou cenu, dokážou uznat i svoje chyby a nehledají přímo prince na bílém koni, na to jsou už dost moudré a realistické, ale zkrátka nemohou na trhu najít to správné zboží.
S věkem nároky stoupají. Tomu bych dala za pravdu. S rukou na srdci musím přiznat, že dnes bych si, jak se lidově říká, o některé z mých bývalých ani kolo neopřela. Nedávno mě navštívila v rodném domě má první láska. Nad kafem jsme jen rozpačitě mlčeli. Nebylo na něm nic zajímavého a to jsem k němu kdysi tak vzhlížela… Byl o tři roky starší, tehdy už pracoval a měl řidičský průkaz, no považte! Jenomže dnes mě řidičákem neoslní a jinak neměl moc co říct. Byl najednou takový prázdný. Což jsem asi věděla už tenkrát, a proto jsem ho opustila.
To, že se mi dnes nezdál dostatečně „atraktivní“ není ale výraz nějakého pocitu nadřazenosti, pýchy nebo netolerance, je to jen přirozený vývoj člověka. Každý někam směřuje, žije nějakým způsobem, moudří, učí se ze svých chyb, zkrátka se nějak formuje a dozrává. A k tomu, kým se stal, potřebuje i adekvátního partnera, s kterým bude svou životní filozofii sdílet, s kterým se bude vzájemně doplňovat. A takové základní potřeby jsme měli i my všichni již zadaní a mají je i ženy, které jsou singl, netouží tedy po ničem zvláštním.
Mnoho párů k takovému dozrání došlo společně, protože si „sedli“ třeba už v pubertě. Ti, jejichž názory se nepotkaly, se rozešli. Některé z žen to vyhrály tím, že našli toho pravého třeba hned v prvním či druhém kole, ale jiné tu svoji polovičku prostě ne a ne potkat.
Mám pár takových kamarádek a známých ve svém okolí. Jsou to ženy hezké, milé, vtipné, inteligentní, schopné a přesto samy. Dostávají se trochu do začarovaného kruhu. Nemají partnera, zatímco většina kamarádek v okolí ano. Zadané tím pádem na své single přítelkyně nemají tolik času. Single ženy tedy tráví o to víc času prací, ale díky soustředění na práci, nemají čas na nic jiného. Jenomže čas na nic jiného nemají proto, že ten čas nemají s kým trávit. Potkávají tak stále ty stejné kolegy v práci, ty stejné lidi ve fitku a ty stejné přátele. Jak má pak taková single žena někoho potkat, pokud intenzivně nehledá na internetu nebo neobráží nejrůznější speed dates a podobné taškařice? Je to podobné jako nákup těch pravých džínů. Dlouho je hledáme, a když už je máme, vyfoukne nám je jiná, z nějakého důvodu nám někde nesedí, necítíme se v nich dobře, anebo nemají naši velikost.
Já měla to štěstí, že jsem našla „vhodného“ partnera už ve dvaceti. Tenkrát to bylo snadnější. Kolem poletovala spousta nezadaných mladých mužů a bylo z čeho vybírat. Ale ženy, které nestihly najít toho pravého do třiceti, mají situaci ztíženou. Není to proto, že jsou příliš náročné. Mají stejné nároky, jako měly ve dvaceti, což je partner odpovídající jejím kvalitám. Nehledají nic, co by nemohly samy nabídnout Jenomže! Chlapů je asi nějak málo, jejich nabídka je omezená. Všichni muži v adekvátním věku jsou buď zadaní, nepoužitelní, gayové nebo v nevhodnou dobu na nevhodném místě.
Takže singl ženám nezbývá nic jiného, než lovit zajíčky (a vypalovat tak rybník mladším ročníkům žen, které se tím pádem dostávají do podobné „přebrané“ tržnice), anebo zůstávat singl. Ony totiž nejsou příliš náročné, jen nemají z čeho vybírat…
www.viktoriebeso.cz
