Na horách bez Anděla

A hlavně bez dětí! Bylo nebylo, babičce se rodičů zželelo a poskytla hlídání na celičký víkend. Zní to jako pohádka, ale byla to realita. Krásná realita!

Po celé zimě v zajetí rodičovství nám osud přihrál poslední hory sezony v osamění. Jen my dva, po letech, po dětech… Místo padesáti osmi tašek nakládáme do auta jen dvě, naposledy kojím, máváme oběma dítkám absolutně nesdílejícím radost rodičů, a jedem. Tak nějak zvláštně nalehko. Až se ošívám, že nám zezadu neřvou do ucha vysoké hlásky, ani nezní popově laděný Baby Shark. Připadám si jako na trní, jakoby mi něco chybělo, pořád přemýtám, co jsme zapomněli. Nakonec usuzuju, že nic, protože my dospělí, krom výbavy na lyžování, nic nepotřebujeme.

Večer v rodinném penzionu se trošku nudíme, chybí obvyklé martýrium, krmení dravé zvěře, tahání protestujících dámiček z dětského koutku, sprchování únavou řvoucích tygrů a uspávání přetažených nebožátek. Vyloženě tu chybí ta starší ukecaná chytrolína i mladší profesionální plnička plenek. Z nudy sežeru celé balení zmrzliny, a hlavně dnes večer můžu, protože nedávám špatný výchovný příklad. K tomu vypijeme flašku vína a hned je večer veselejší.

Ráno se probouzím v louži vlastního mléka a s lehkou bolestí na hrudi. Nevadí! Hlavně, že je klid. Jdeme snídat. Nikdo nekňourá, že něco chce nebo nechce jíst, nikdo nerozlévá po stole mléko, ani nezvrací do dětské židličky. Dokonce je i čas na ranní kávu a přesto stíháme první lano. Paráda!

Na sjezdovce začínáme den aperolem, nikoliv taháním bobů, saní, kluzáků, náhradního oblečení, svačinek a hraček z auta. Prsa už mám nalitá tak, že bych mohla v klidu postříkat deset sekuriťáků z Raiffky s dostřelem pěti metrů, a bolí mě jako po právě provedené plastice (takhle si to nějak tedy představuju), ale ta svoboda za to stojí. S pocitem horské verze Pobřežní hlídky sjíždím sebevědomě sjezdovku na Pamelu, škoda, že v zimní bundě mé přednosti vůbec nikdo neocení. Pocit zmaru ale přebíjí fakt, že nikdo po mě nechce vyřešit čůrání v moment, kdy máme právě nasednout na lanovku po čtvrt hodině vystáté ve frontě. Dokonce ani nikdo nepotřebuje upravit uprostřed černé sjezdovky shrnutou ponožku. Pořád jsem ve střehu a čekám, kdy bude někdo chtít při výstupu z lanovky vytáhnout zaříznuté kalhotky ze zadku a utřít nos. Kupodivu nikdo.

Zato potkáváme Andreu Verešovou, v odlehlém koutě sjezdovky, kterak si odskakuje do lesíčka. Jo, tak neodskakuje, byla se svléknout do plavek. Manžel (její) ji fotí ze všech stran, uměla si holt vybrat. Můj mi vždycky udělá dva snímky, na kterých mám krátké nohy a dlouhý nos, ale větší akce se nedočkám, takže můj instagram zůstává chudým příbuzným. Zatímco my sjedeme pětkrát sjezdovku nahoru a dolů, pan Daniel stále fotí. Uspokojit Andreu asi nebude lehké. Zato já jsem plně spokojená s obědem v dvoutisícové nadmořské výšce, při kterém popíjím rádlera a nikdo mi nevylévá džus do klína.

Když jsme dostatečně vylyžovaní, vyprknovaní a vyslunění, jdeme s partou přátel na jarní grilovačku. Ach ta pohoda. Celou dobu sedím, neběhám, v klidu jím, piju a na záchod chodím, jen když tam potřebuju jít já. A navíc u toho vypadám jako Playmate, nikoliv jako vykojená utahaná mamina. Já se snad ani nebudu chtít vrátit domů!

Na závěr si dáme pár jégrů jako za mlada, na slehnutí, to se rozumí, po takovém obžerství... Začínat den spritzem a končit panákem, to už se mi dlouho nestalo. Obvykle začínáme pomočenou plínkou a končíme posranou. To se ale o dnešním dni říct nedá.

Druhý den ráno si jako svobodný rodič připadám zcela suverénně a vůbec nic mi nechybí. Na pohodlí se tak rychle zvyká… Každá svoboda však má své hranice a i naše dovolená končí. Zmocňuje se mě svíravý pocit návratu do všedních dní, k plotně, pračce, vysavači a těm dvěma andílkům. A víte co? I přes ten skvělý svobodný víkend se mi po nich už příšerně stýská!