Žili spolu šťastně navěky, a dokud nezemřeli, jsou spolu šťastni dodnes. Takhle to chodí v pohádkách. Ale existuje láska na celý život i v reálném světě?
Na začátku vše vypadá báječně. Nevadí nám jeho ponožky válející se pod gaučem, láskyplně je zvedáme a on se snaží zanechávat je po bytě jen občas. Jeho neholená tvář nám připadá sexy a začínající pivní bříško roztomilé. My se snažíme pro něj vypadat, jak nejlépe umíme, pravidelně se depilujeme, češeme, natíráme na tělo vonné masti, bez make-upu nejdeme ani vynést koš a v ničem horším, než džínech bychom se mu neukázaly.
On nosí květiny, pamatuje na všechna výročí, zve nás na večeře a do kina, plánuje dovolené, my kvůli němu slézáme hory, ačkoliv turistiku z duše nenávidíme a sledujeme se zjihlým zrakem fotbal, i když je nám tato hra odporná.
Časem se nenápadně vloudí stereotyp a rutina. Najednou zjistíme, že našim nejoblíbenějším domácím oblečením jsou vytahané tepláky a on se válí na gauči v trenýrkách. Když se neoholí, vyčítáme mu znechuceně, že škrábe. Make-up si dáváme pouze, když vyrážíme do společnosti, popřípadě do práce. Nevadí nám si před ním nasadit natáčky a on se nežinýruje před námi říhat či dokonce pšoukat. Místo pozvání do luxusní restaurace vyžaduje teplé večeře od nás, my se hádáme nad ovladačem televize, protože nesneseme jeho sportovní kanály, no a pod stan by nás nedostal ani párem volů.
Najednou si on říká, kam zmizela ta prima holka do nepohody, která vyrazila s batohem do hor a dokonce i při tom byla pořádně sexy. My se divíme, jak jsme si mohly nevšimnout, že jsme si vzaly neurotického bručouna, který má do Brada Pitta zatraceně daleko.
Existují vůbec páry, které se milují skutečně až za hrob, stejně silně nebo možná i silněji, než dřív a dodnes vzájemně vidí jeden druhého stejnýma očima jako v den, kdy se do sebe zamilovali?
Dědečci držící za ruku babičky mi vhánějí slzy do očí a mé srdce jihne. Vypadá to, že taková manželství existovat mohou. Otázkou je, zda spolu tyto páry žijí od raného mládí nebo se jedná o lásku, která přišla až na podzim jejich života. Šťastné páry, které se milují stejně silně po celý život, bohužel osobně neznám.
Na zlaté svatbě mých prarodičů jsem se zeptala babičky, zda by si teď po tom, co zažila a povila osmero dětí, vzala dědu znova. Bez váhání mi odpověděla prosté a neochvějně rozhodné „ne“.
Babička mého kamaráda dostala srdeční slabost v den, kdy se její manžel měl vrátit z dlouhodobého pobytu v nemocnici. Nikoliv štěstím, ale hrůzou, že jí končí klid v domácnosti.
Když slavili zlatou svatbu prarodiče mojí kamarádky, vyčetl dědeček babičce, že mu zkazila život, což se babičky dotklo a oznámila, že pokud na ni bude pořád tak zlý, jako byl celý život, tak vyskočí z okna. Načež dědeček uprostřed oslavy vstal a otevřel babičce okno jejich bytu v sedmém patře.
Chci věřit v lásku až za hrob nebo aspoň vzájemnou hlubokou úctu, respekt a projev toho nejsilnějšího přátelství jaké může zůstat v lidech, kteří se kdysi milovali, a z poblázněné chemie zbylo pevné pouto. Pevnější, než ta nejsilnější vášnivá zamilovanost. Ale opravdu něco takového existuje? Skutečně jsou tací, co spolu žili jenom šťastně, dokud neumřeli?
