Určitě existuje... Já v ni věřím, i když najít ji není asi snadné a tak to nejspíš má být... O to víc si jí totiž budeme vážit, až ji najdeme!

Je to o vzájemné úctě k tomu druhému. Je to o respektu k fysiologii /zpočátku zamilovanost, ta vydrží ta 2-3 roky, pak se to začíná transformovat do lásky a úcty k druhému/. Některé ženy mají představu o princi, an přijíždí denně s růží v ruce - to končívá katastrofou, stejně jako chlap, který má pocit, že žena bude stále jako Claudia Schiffer.

Je zajímavé, že ve starých řeckých bájích je příběh Filemona a Baucis, kteří se měli rádi do pozdního věku a měli od Boha jediné přání, aby zemřeli současně a nemuseli jeden druhého oplakávat. Jakoby už tehdy toto nebylo a musel být napsán jakýsi mustr...

Říká se - ,,...jaký šel - takovou potkal"...

Děkuji za příspěvky. Článek rozhodně není o tom, že to vidím beznadějně, je to jen pouhá otázka, zda se máme my lidé na co těšit i na sklonku života. Je fajn vidět (číst), že dobro a láska dokáží zvítězit nad lží a nenávistí . Ale musím přiznat, že něco je i na příspěvku pana Strouhala...

Kdo hledá, tak prý najde

Manželství je soutěž v tom, kdo přečurá toho druhého víc, než druhý jeho.

Pobouření hormonů je třeba na produkci dětí. Manželství je pak o ekonomice. Kdyby se o děti měla starat jen sama matka, zbláznila by se. Těm, které o rozum nepřišly, je všechno jedno a staly se z nich flegmatičky.

Podle mě je ve společnosti nerovnováha. Chlapi jsou totiž přizpůsobeni k tomu, že budou lovit a umírat. Proto se dožívají nižšího věku, proto se tak rádi flákají. Správně má chlap jít ven z jeskyně, chytnout gazelu, utéct lvovi a přinést domů maso nebo hlavu nepřítele, který ohrožoval jeho rodinu. Užít si se ženou. Nebo nepřijít.

Jenže dneska to takhle nefunguje. A ženám zůstaly povinnosti z jeskyně.

Navíc se objevil ještě jeden fenomén - technologie. Pračka vám vypere prádlo, mikrovlnka ohřeje polotovar, myčka umyje nádobí. Chlap, který žije sám a něco si našetří, časem zjistí, že ženskou k životu technicky vzato nepotřebuje. Stejně jako žena zjistí, že právní systém a policie jí poskytuje jakous takous ochranu před Čingischánem, či lupičem.

Pak už zbývá jenom to páření. A v ten okamžik, kdy si ona uvědomí, že se o sebe postará sama, a on, že ji nepotřebuje, tehdy by si měli uvědomit, že je to o dělání dětí. Pokud k této myšlence nedojdou, celý cirkus se roztočí odznova s někým jiným, dokud neselže kondom, či prášky.

Víte, že je mi vás dost líto? Vidět život tak, jako vy, je opravdu hodně zoufalé... Naštěstí ve svém okolí neznám nikoho podobného - takže asi bude dost lidí, kteří vidí život a soužití dvou lidí úplně jinak

Láska až za hrob asi ne, ale úcta a přátelství ano

Neklesejte na mysli. Já těch případů znám dost. Babička s dědečkem spolu chodili od 15 let, ve 20 se vzali a žili spolu šťastně až do dědečkovy smrti, to mu bylo 78. Táta s mámou spolu taky byli přes 50 let i s "chozením", teta se strýčkem spolu spokojeně žijí už 55 let.

Netvrdím, že se všichni tihle jedinci celou tu dobu ráno probouzejí s pocitem "juchů, jak jen já jsem to zamilován", ale to asi nejde, život takový není.

Samozrejme, ze existuje, ale neni zadarmo - nic nespadne z nebe jen tak. Chce to z obou stran vuli, toleranci, nezistnost, ochotu se menit a delat kompromisy. A hlavne uctu a pokoru jeden k druhemu, takove vedomi toho, co v tom druhem mam.. a taky odvahu resit problemy misto je zametat pod koberec nebo od nich utikat.

Ano. Až na tu ochotu se měnit. Člověk se nezmění, i kdyby sebevíc chtěl. Člověk se může maximálně v mládí přetvařovat. Jenže pak to přestává a jakmile je starý, už si nebere servítky.

Jistěže taková láska existuje. Ale není pro každého. Třeba není pro člověka, který si myslí, že když se na začátku bude přetvařovat, tak tím něco získá. Nejlepší je holka, která je schopná být bez make-upu, po ránu neučesaná a v teplákách. Takovou lze milovat až do konce života.

přesně