Kdyby blbost nadnášela...

A je to tu zase! Gaussova křivka mé inteligence se začala loňského roku nenápadně vracet do normálu, což byl pocit úlevný. Jenže před osmi měsíci nastal zvrat a jsme tam, kde jsme byli. Možná ještě hlouběji.

Čím víc se moje tělo začíná tvarem podobat dobře rostlé kulaťoučké tykvi, tím víc se jí přibližuje i moje IQ. Nastalo období zvané mateřská demence. Nevím, proč to tak příroda zařídila, asi proto, aby se matky nezcvokly mezi plínami, kojením a dalšími oduševnělými činnostmi, ale u mě to funguje zcela bezpečně.

Raději už ani nejezdím autem, protože se mi občas stane, že sednu za volant, a nevím, kam jsem to plánovala jet, případně zvažuji, který pedál je spojka a který plyn. Brysknost reakcí jsou totožné s nedělními řidiči v klobouku.

Nákupní seznam delší, než dvě položky si musím striktně zapisovat a jsem ráda, že trefím k pokladně. Nedej bože, když mi přeskládají zboží v regálech! Zmatená jak Goro před Tokiem. A úplně nejlepší je, když pak hledáte u kasy v obchodě peněženku a před prodavačku vám vypadne zkumavka s ranní močí, kterou jste si už třetí den zapomněli vyndat. Polknu jakýkoliv pokus o vysvětlení, protože nic vtipného mne nenapadá, a předstírám, že to byla propiska.

Slavné nejsou ani návštěvy lékařů, třeba když jdete na poslední prohlídku ke svému gynekologovi a posléze na EKG a zapomenete si doma těhotenský průkaz, ve kterém máte všechny údaje mít pečlivě zaznamenané pro porodnici. Inu, kdo nemá v hlavě, má v nohách…

Začínám mít strach z různých činností. Třeba nákup v OD Ikea. Minulý týden jsem překonala hrůzu a vydala se tam. Držím se striktně směrových šipek a raději nikam neodbočuju, nemusela bych totiž najít v tom bludišti cestu ven a trávit zbytek života mezi vařečkami a nočními stolky mne úplně neláká. Když se blížím k pokladnám, omylem si stoupnu k samoobslužné. Chci jít pryč, děláme se mi mdlo z představy, že bych tohle mohla zvládnout! Jenomže u normálních pokladen jsou tak dlouhé fronty, mně se chce čůrat a ta paní hlídající samoobslužné kasy se na mě tak divně dívá… Mířím „pistolí“ na čárový kód a nic. Nesnímá to. Obdivuji všechny prodavačky světa, jejich um. Pořád snímám a pořád nic. Jo, aha, ono se to musí i zmáčknout, nejen mířit. Kupodivu ve finále zvládnu i zaplatit, přesto, že mi nedojde to, že bezkontaktní kartu nemusím rvát násilím do terminálu.

Kamarádka mi ukazuje kvízové otázky testu pro členy Mensy. Dostávám záchvat smíchu, nerozumím ani zadání. Na kalkulačce musím počítat i malou násobilku, nejsem si jistá, která slova patří do vyjmenovaných…Proto ostatně v poslední době ani nebloguju.

Přesto všechno se odvažuji pustit do domácího barvení obočí. Nikdy před tím jsem to nedělala, mám trochu strach, ale není čas na kosmetičku a taky v rámci šetření… Dlouhé roky si nechávám kosmetičkou barvit obočí na hnědo. Vždy jsem to každé nezapomněla zdůraznit, že chci hnědou, nikoliv černou. Ovšem já si v drogerii do košíku vkládám černou. Proč?! Nikoliv omylem, tu hnědou jsem tam viděla taky. Doma čtu návod. Raději pětkrát, přesto si nejsem moc jistá, ale jdu do toho. Bože! Málem omdlím před zrcadlem a zoufale se snažím smýt toho čerta na mém čele. Nejde to. Barva je trvalá. Utěšuju se tím, že nechodím moc lidi a navíc teď frčí u dívek look ala Brežněv, takže jsem v podstatě in.

K tomu všemu zjišťuju, že jsem očividně zanedbala výchovné metody komunikační u mé prvorozené dcerky.

„Co jste dělali dnes ve školce?“ Ptám se jí v narvané čekárně u lékaře.

„Darina se posrala.“

„Cože udělala?“ ptám se káravě s pohoršením

„No, hovno,“ dí ten blonďatý, ani ne tříletý andílek.

„Říká se pokakala a bobek.“

Chvíli přemýšlí a pak se tedy opraví: „Darina se pokakala a měla posraný celý nohy.“

Pokoušejí se o mě mdloby, okolí se baví, já se raději už na nic neptám.

„Mami, když jsem byla malá, tak jsem byla spermie,“ završuje to triumfálně, a já chci okamžitě domů.

Ještě že budu brzy tak blbá, že mi nic z toho už nedocvakne.