Jak jsem venčila psa

anebo Není čokl jako čuba. Nejsem pejskař, přiznávám bez mučení. Ale ani psí odpůrce, jsem tak někde na pomezí. 

POSTŘEHY NEPEJSKAŘE V PRAXI

U nás na vesnici byl pes i kočka takové to užitkové zvíře. On hlídal dům, ona zbavovala statek nežádoucích hlodavců. Zvířata nesměla domů, už vůbec ne na gauč, nedejbůh do postele! Pes se nevenčil, protože se dostatečně vyběhal během své šichty hlídače objektu. Granule v životě neviděl, neb žral zbytky a přesto se dožíval úctyhodných let. Moje zkušenosti pejskaře z dětství se rovnaly v podstatě nule.

Když jsem žila v USA v jedné rodině, ta si pořídila domů psa. Tedy fenku. O tu jsem se starala se stejnou láskou a péčí, jako o svěřené dítko. A docela mě to i bavilo.

Když mě nedávno sousedka požádala, ať jí vyvenčím psa, myslela jsem, že mě nemůže nic překvapit. Jenomže není pes, jako čuba! Zjištění genderové nerovnováhy u zvířat mě lehce překvapila. 

Pes je chrt. Tedy Vipet, prostě taková hubená žížala s chlupama. Dostala jsem vodítko přes rameno, že tak to bude lepší, aby mi neutekl. Jasně, tenhle typ asi rychle běhá, tak jsme vyběhli.

Zatímco mnou kdysi opečovávaná čubička druhu retrívr vždy klidně pobíhala po mém boku, pan Spiny vyráží vpřed v rychlém tempu. Ok, tím mě nemůže rozhodit, vyrážím taky. V tom však "cuk" zastaví mě mocné táhnutí vodítka omotaného kolem mého hrudního koše. Pes cítí moč jiného psa, ok, dopřávám mu intimní chvilku, ve které přehlušuje cizí značku vlastním výstřikem. Rozbíháme se znovu. "cuk". Co je zase? Další čmuchání a kapky žlutých výměšků do trávy. Ok, jdeme dál. Cuknutí, táhne mě do keře, ještě, že jsem stihla zavřít oči před větvovím. Tam fakt nejdeme, tahám ho zpět. Jdeme, běžíme. Cuknutí, čmuchání, močení. Tvl, ten pes chčije snad každých pět metrů. Kde se to v něm pořád bere? Podezíravě si prohlížím jeho ploché, ba přímo převrácené břicho, ve kterém se schovává bezedný močový měchýř. 

Když zastavujeme po padesáté šesté, už jsem fakt vytočená. "Spiny, už ne, to ses asi fakt posral!" Jo, tak ne, to teprve teď děláš. Naštěstí do trávy, mimo chodníček, protože jako správný nepejskař u sebe nemám pytlíky. Kdysi, jsem jich nosívala plné kabelky, protože jsem měla ne psa, ale malé dítě, které s oblibou kálelo všude možně, včetně autobusové zastávky, minutu před příjezdem dopravního prostředku. Ty dny jsou naštěstí pryč. 

Blížíme se k domovu, další čůrací zastávku mu velkoryse promíjím, protože vím, že už bude brzy po všem. Co to jako je, tohleto? "Aááá jsem pes, jsem mocný král území, tady jsem byl, tady jsem taky byl, všechno potřísním, ať vidíte, jaký jsem borec." Jak moc mi tohle něco (někoho) připomíná. Všimla jsem si, že pro psa dokonce není loužička jako loužička. Některé ze značek kolegů jsou pro něj tak moc zavrženíhodné, že je nejen "přechčije" ale dokonce arogantně zahrabe zadníma nohama. Jakože "tak ty, mi můžeš fakt políbit". 

To je pořád řečí o rovnoprávnosti a genderové rovnováze, jak jsou si ženy a muži ve všem rovni... Hele, my lidi to tvrdit můžeme a klidně si na to můžeme i hrát, ale pes ty články nečte. 

S úlevou odevzdávám psa majitelce, od které se dozvídám, že tohle není z oblasti "mačo pes" ještě všechno, ale že když prožívá období hárání fen v okolí, zduří se mu penis a z něj po bytě ukapává sperma. Ježíšku na křížku! Jdu domů s vědomím, že pokud někdy v životě psa, tak jedině fenu!