Pro někoho asi běžná věc, nic vzrušujícího. Ale já nežádala o práci deset let. Za tu dobu jsem slušně vyšla ze cviku a taky jsem po letech (čtyřech) doma s dětmi lehce asociální.
Myslela jsem si, že „vydržím“ na rodičovské do tří let, ale po čtrnácti dnech s marodama doma v uzavřeném prostoru jsem rozhodnuta a posílám CV. Kupodivu si mě pozvali.
Večer před pohovorem přemýšlím nad tím vším. Konečně začalo být hezky, byly jsme celý den venku, na pivu, najednou se mi do práce zas tak úplně nechce. Ale pak jsem si vzpomněla, že u nás léto není celý rok a zase to přehodnocuji.
Půl desáté večer a hároši stále nespí. Sakra, potřebovala jsem si udělat manikúru a vyžehlit věci na zítra. Sice je to úplně první pohovor po dětech (a deseti letech) a beru ho spíše hodně cvičně, ale co kdyby náhodou... Co si obléknout? Zkouším postupně půl šatníku. Ta druhá polovina outfitů představuje především pískovištní směsici Lidl fashion, Ali Expres & Bonprix. Co si jen dát, abych byla stylová a zároveň působila profi? Na kostýmek se tam určitě nehraje, Je to moderní IT firma plná mladých lidí. Taky vlastně plná divných lidi v pantoflích, takže na oblečení zas tak úplně nesejde asi. Něco vybírám a vytahuju u nás doma opomíjenou žehličku. Snad s tím ještě budu umět.
Nastavuji budíka dvacet minut před odchodem na bus. Pak mi dochází, že už nemám ranní rituály ve cviku a nechávám si na makeup půl hodiny. Snídat nemusím, hlavně být krásná.
Ráno v tichosti stávám. V noci proběhla obvyklá hra škatulata hejbejtese, takže obě děti leží se mnou v posteli a manžel v exilu dětského pokojíčku. Snažím se přemístit z postele do koupelny telepaticky, protože vzbuzené batole u příprav na pohovor, to prostě nechceš. Zmateně přehrabávám v taštičce se šminkami. Už vůbec nevím, k čemu se ty věci používají. Makeup v lahvičce zatvrdnul. Tak ne, povedlo se ho prošťouchnout, snad se z toho archivního vzorku na obličeji neosypu. Během výroby obličeje na ksicht se upozorňuju: nejdeš do baru, ani na vystoupení, nemáš vypadat jako kraslice. Prostě přirozeně krásná. Ale ne moc, páč u pohovoru budou jistě ženské a to úplně vždy neladí..
Po vypíchnutí oka řasenkou si oblékám trenčkot. Vypůjčený od sousedky, přirozeně. Po těch letech v domácnosti a terénu mám hlavně mikiny. Doma zatím všichni spí. Ajaj! Večer jsem si zapomněla nachystat kabelku. Business style kabelky jsou zahrabané kdesi hluboko pod manželskou posteli, na které momentálně spí naše dvě děti. No nic, půjdu s tím chlebníkem, co vymetl všechna dětská hřiště v okolí a budu předstírat, že jsem mladá & trendy. Poslední úprava a jako myška ven. Mám sice ještě 10 minut času, ale nebudu zevlováním doma riskovat, že stanu tváří tvář svým potomkům, ujede mi bus a zhroutí se celá koncepce budoucího života. Ne ne ne, kdepak, honem ven, dokud to jde.
Jízda MDH vůbec není špatná. Když jede člověk bez dětí. Dav lidí v metru houstne. To už se mi jízda MHD pomalu přestává líbit, ponořuju se hluboce do vševědoucího tištěného média "Metro Times" a nevnímám okolí. Hlavně abych nezapomněla vystoupit.... Mám hlad. Takže mi bude na pohovoru kručet v břiše. Rozhodnutí nesnídat, asi nebylo úplně nejchytřejší.
Procházím Karlínem. Jsem unešená blahem. Indická hospoda, thajská, sushi bar, pošta, obchod, banka, kadeřnictví, bar… po letech života na periferii a dojíždění do práce na druhou periferii si připadám jako v říši divů. Civilizace!
Pohovor se vydařil. Nemekotala jsem, zmateně nepobíhala po budově, neztratila se hned na recepci ani cestou domů, obě dámy působily mile a se mnou spokojeny. A výsledek? Tak mě na to místo nevzali! No, nevadí, dneska si dám další. Jednou to vyjít musí!
