Dítě v bytě 8

Řádí u nás zubatá a odmítá jíst mrkev. A jiné radosti a starosti jedné nedokonalé matky.

Ne, opravdu nejsem typ na ranní vstávání, poněvadž ranní ptáče dál doskáče, ale také toho víc sežere. Můj provoz začíná být dosti neekonomický. Raději šatit, než živit! Ani za půl roku intenzivního a velmi neodbytného budíčku v podobě úst mé dcery, jsem nepřišla skřivaním móresům na chuť.

Při pohledu do zrcadla chápu zděšený pohled mého dítěte, s výrazem: „tohle se o mě hodlá starat?“ Ježibaba hadr. Nechápu, proč člověk po ránu vypadá tak nevábně. Vždyť si přece odpočinul a měl by být svěží, krásný a plný energie. Měl by… S vědomím, že „tahle země není pro starý“, nanáším na obličej výživný krém. Vtírám, nevklepávám, na to není čas. Snad se to nemine účinkem i při této naprosto špatné aplikaci.

Na vítání občánků byla Žofie ustrojena do krásných džínových šatiček, což kvitovala s nadšením a jejich krásu hlasitě opěvovala ještě půl hodiny. Avizovaného rodinného focení se neúčastníme, neboť dcera o tento akt nejeví zájem, na což upozorňuje stupňujícím se kňouráním, věstícím všechno, jen ne nic dobrého.

Žofie je čím dál víc zvědavější. Je sice líná se překulit a "kelišovat" po své vlastní ose, o to víc má energie buzerovat své rodiče, aby ji poponášeli po bytě a ona mohla objevovat tajemství našeho 2kk. Jakmile ji člověk chvilku nehlídá, je schopna při přebalování rozmetat použité vlhké ubrousky po koupelně nebo při mém obědu, kdy dotyčná trůnící na mém klíně, slídí v misce a ručkou zkouší, zda jsem si pokrm řádně ohřála.

Větřím jaro za dveřmi. Začala mi mohutně padat zimní srst. Co mytí vlasů, to hrst ve vaně a druhá v kartáči. Naštěstí to teď s čistotou úplně nepřeháním, takže mi do léta snad něco zůstane. Věděli jste, že týden nemytý vlasový porost drží v účesu báječně tvar bez použití laků či gelů?

Naše dítě je stále velmi žravé. Žofie mi nedočkavě svléká tričko, neomaleně rve z podprsenky a dychtivě otevírá ústa v bezmezné touze. Občas si připadám jako za starých časů na hodně povedeném rande. „Keep dreaming, baby.“

Postupem času jsme se z uspávacího času 23. hodiny propracovali k báječné 20. Ovšem i to neklapne vždy, vše záleží na míře únavy. Je-li notně znavená, ududá se do deseti minut. Pokud ne, probíhá obvyklé cvičení. Dělá při kojení sklapovačky, zkouší elasticitu mých bradavek, ovívá se kojící vložkou do podprsenky, anebo se zkouší dlaní připojit k nabíječce od mobilu.  

Největším „highlightem“ poslední doby jsou však zuby. Hned po řvaní z kolik, nasledujícím řevem z ekzému přišel řev ze zubů. Začalo to mocným sliněním kapacity bernardýna. A ruce v puse. A ukrutný nekončící řev. A nekonečná touha sát. Jelikož dudlíku se princezna stále vyhýbá obloukem, sloužím svým tělem. Kdyby už dávno někdo nevymyslel popěvek „dudlajdá“, jistě bych jej vynalezla já. Učinila jsem poslední pokus s předraženým Avent dudlíkem, prý jistě zabere. No, i ten si mohu použít maximálně jako rektální kolík, nebýt ovšem anální firigdkou.

Hned po prořezání dvou ostrých dolních jedniček jsem naznala, že dítko je ve svém půlroce řádně ozubeno a připraveno na svůj první přikrm. Ovšem Žofie není stejného názoru. Mrkev obecná, jarní, domácí, kupovaná… vše s výrazem absolutního znechucení plive na apartní bryndák. Ten alespoň plní svou funkci. Hrášek, květák, dýně, brambory… škleb za šklebem, bouchání do lžičky, teatrální strhávání bryndáku, jenž je v jejích očích patrně oním tvůrcem všeho zla a demonstrativní herecká etuda ve formě údajného nadavování z té odporné věci jménem zelenina. Zvláštní, že z křupek a dětských sušenek se jí žaludek nezvedá. Patrně není připravená nebo má chutě po tatínkovi, který ji do ouška něžně šeptá, že by to taky nežral. No, nejspíš budeme muset se zeleninou počkat, stejně jí z toho bolí břicho (nebo to úspěšně předstírá, aby docílila svého). Zkrátka to dítě řve pořád, i když jde o hov.o, a to doslova.

No nic, musím umýt obývák od karotky a poskytnout všanc své tělo. Tak si dáme aspoň pěknou dentisticky orientovanou básničku:

Od rána až do noci

Holce není pomoci

Od večera do rána

Kvílí malá siréna.

Kojím často, vlastně furt

Je to horší, než růstový spurt

Žofka křičí velice,

Jak paviání samice.

Tvář do barvy se vyladí,

Jak paviání pozadí

Sliny tečou z huby,

Děcku rostou zuby

Čelisti jak vlkodlak

A mě trefí brzo šlak

To je řevu, to je křik.

Už aby zub ty dásně fik.