Terra inkognita zvaná Miloš Zeman

Chceme-li pochopit současného Zemana, je nutné se ponořit hluboko do jeho nepřehledné a tajuplné minulosti. Vyhrňme si rukávy, jdeme na to!

Subjektivně vydává své pracovní vyhazovy za „politické důvody“, ale zdá se, že rozhodujícím faktorem v jeho existenčních nezdarech byl „démon alkohol“. On sám o sobě píše:

„Uvědomuji si, že když mluvím o alkoholismu druhých, musím se vyrovnat s tvrzením některých naších publicistů o alkoholismu vlastním. Konstatuji tedy, že alkohol v jakékoli poživatelné formě mám rád...“ (Miloš Zeman: „Jak jsem se mýlil v politice“, Praha 2005, str. 140).

Není ad hoc pravdou, často citovaný argument, že hlava státu holduje výhradně „becherovce“ nebo „moravské slivovici“. Prezident se sám přiznává: Vyžunknu všechno, co je cítit líhem! Doličná osoba je tím pádem jakýmsi druhem alkoholického nádeníka. V lidově mluvě získal přezdívku „LihOvar“.

.Kdysi jsem napsal o Václavu Klausovi glosu pod názvem „Terra inkognita zvaná Václav Klaus“ (Aktualne.cz, 27.01. 2008). Článek převzala celá řada masmédií a to i zahraničních. Celkový počet čtenářů cca. 100.000. Titul jsem nyní převzal a nahradil jsem ho Milošem Zemanem. Pokusím se komparativně obě osoby srovnávat.

Po vynikajícím filosofovi, presidentu „osvoboditeli“, T.G. Masarykovi, nastoupil politický selhávač a charakterní slaboch Edvard Beneš. Potom následovala plejáda „prezidentských zločinců“, končící Gustavem Husákem.

Václava Havla bych nazval druhým prezidentem „osvoboditelem“ a Klause i Zemana bych zařadil vedle Beneše jako prezidentské „selhávače a charakterové slabochy“. Nyní konkrétně k věci:

V době komunistické totality si Klaus i Zeman žili královsky. Pobírali nadprůměrně vysoké platy a jezdili dlouhodobě do zahraničí v době, kdy to bylo pro normálního smrtelníka takřka nemyslitelné.

Zeman vstoupil úspěšně do KSČ a Klaus se o to samé několikrát pokoušel neúspěšně. Byl odmítnut nikoli z hlediska ideologického, nýbrž charakterového. Prý se jedná o pragmatického opurtunistu, jenž by členství v KSČ zneužíval pro svůj vlastní prospěch a kariéru. Ostatně, Zeman činil totéž, ale na rozdíl od Klause se mu podařilo projít. Toto píše komunista Zeman ve své knize:

„Dostal jsem nabídku, abych vstoupil do komunistické strany. Zeptal jsem se svého vnitřního hlasu sebeúcty a dostal jsem odpověď, že námitky nejsou...Na vysoké škole jsem už byl, práci jsem měl zajištěnou...Proto tento vstup nezahrnuji do kategorie svých politických omylů.“

Tito dva „křišťálový“ charakterové Zeman a Klaus, začali bojovat proti komunismu až po „sametovém převratu“, který pro ně učinil disident Václav Havel. Samozřejmě, že se oba s touto osobností nikdy neidentifikovali a raději se Havlovi vyhýbali, aby je nezastiňoval svou morální velikostí. K tomu píše Zeman:

„Mám-li hodnotit Václava Havla obecně (a každé hodnocení je nutně subjektivní), řekl bych,...že během své politické kariéry neprokázal schopnosti skutečného státníka.“

Ačkoliv Klaus měl tolik slušnosti přiznat, že disidentem nikdy nebyl a s tímto hnutím spíše pohrdal, Zeman se do oné role vefabuloval a stal se podle sebe sama „disidentem“ již v době, kdy Václav Havel s Chartou '77 ještě vůbec ani nezačal. Současně však dodává:

„Nikdy jsem nebyl v galerii U Řečických, v Činoherním klubu, v Laterně magice a na dalších místech, kde se scházelo tehdy začínajíci Občanské fórum.“

Ostatně Klaus, či Zeman Chartu '77 nikdy nepodepsali. Klaus ze zásady a Zeman tvrdí, že o ní „nic nevěděl“. V době, kdy komunistická masmédia proklepávala tuto organizaci takřka denně a celý národ byl o existenci Charty '77 pravidelně informován, Zeman o „ní nic nevěděl“.

Je to něco podobného jako prezidentův projev na Albertově, kde celou dobu vedle něho na pódiu stál xenofob Konvička a Zeman novinářům nabulíkoval, že ho „vůbec nezná“.

Zemanovi bývalý spolupracovníci o jeho postojích „proti režimu“ nic nevědí a naopak tvrdí, že jeho povaha byla spíš patolízalská k nadřízeným a své podřízené zaměstnance permanentně přehlížel. Jeden z nich vypověděl: „Když se ožral, což bylo dost často, byl nesmírně arogantní a kde koho urážel“.

Nakonec, budoucí předseda vlády a prezident republiky to ve své knize vůbec nepopírá a přiznává se k tomu:

„Byl jsem občas obviňován z toho, že zadupávám do země, ponižuji a urážím ty, kdo se mnou nesouhlasí. Je pravda, že tak jsem se choval k blbcům, které jsem považoval za škodlivý mor a rakovinu pro jakékoliv společenské prostředí.“

Prostě, kdo s opilým Zemanem nesouhlasí je „blbec“, „škodlivý mor“ a „rakovina společenského prostředí“. Tyto výroky spíš připomínají nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse než vzdělaného prognostika národního hospodářství.

Miloš Zeman pochází ze středostavovské rodiny. Jeho otec (poštovní úředník), byl prý alkoholik a Milošova matka (učitelka)se s ním nechala rozvést, když byli synkovi dva roky. Údajně to na něm zanechalo trvalé následky:

„Vyrůstal jsem v neúplné rodině, maminka se rozvedla, když mi byly dva roky...každý jedináček je svým způsobem deformovaný, a učitelský jedináček je deformovaný dvojnásob...Byl jsem líné dítě, které maminka do pěti let vozila ve sportovním kočárku, a lenost mě neopustila dodnes.“

Budiž, prezident je dvojnásob deformovanou bytostí z rozvedené rodiny, ale tato deformace bohudík nedospěla zas tak daleko, aby musel na veřejnosti krást plnicí pera a propisovací tužky, jako to bylo v případě Václava Klause!

Malý Miloš měl již v dětství nesmírně pozitivní vztah ke komunistickým vůdcům. Sám o tom píše:

„Když zemřel Klement Gottwald, vyjadřoval jsem svou dětskou lítost nad jeho smrtí a dodnes si vzpomínám na ustrašený obličej učitelky, která se mnou okázale souhlasila.“

Poté, co nám dětem, řídící jednotřídky Josef Novák v Miletíně, okr. Kutná Hora, oznámil, že skonal Gottwald, začali jsme já, Slávek Sedláčků, Lojza Hellerů a Pepík Franc sponntáně tleskat...

Řídící Novák, sám komunista, ale jinak diskrétní obdivovatel nacizmu (viz má knížka – Jan Berwid-Buquoy: „Aforizmy a mikropovídky, které napsal sám život – Sranda vítězí“, Tábor 2015), náše emoce vůbec nekomentoval. Pouze suše konstatoval: „Tak, a už to máme konečně za sebou!“

Na rozdíl od školáka Miloše a jeho učitelky, viděl náš řídící jednotřídky v úmrtí stalinského diktátora Gottwalda, jakýsi nový, zdařilý začátek budoucnosti ČSR. To, že se mýlil mu nelze vyčítat.

Budoucí premiér a prezident ve škole velice dobře prospíval, složil maturitu a vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Již v té době se v něm začal projevovat extrémní egoismus a narcizmus. Píše o tom ve své knize:

„Sebeúcta je tichý vnitřní hlas, který se postupně rodí a sílí o to víc, čím více mu nasloucháme. Je protipólem hledání obdivu ve svém okolí. Ve skutečnosti není podstatné, zda si vás okolí váží, nebo neváží, důležité je, zda si můžete vážit sám sebe.“

Já osobně jsem hledal své životní příklady ve svém okolí – byly jimi Winston Churchill, Konrad Adenauer, Ludwig Erhard a John F. Kennedy.

Na rozdíl ode mne, Zemanův životní příklad je Zeman, váží si pouze Zemana a jako alternativu ostatním nabízí zase jenom Zemana... Celý okolní svět se skládá pouze ze Zemana !

Komunističtí pohlaváři Václava Klause, tak jako Miloše Zemana všemožně profilovali a tak si oba pragmatičtí oportunisté s nadprůměrnými platy žili na vysoké noze, navštěvujíc dokonce i tzv. „kapitalistické zahraničí“.

Na rozdíl od Klause měl Zeman problémy s nadměrným užíváním alkoholu, kdy byl k ostatním arogantní a šel cestou konfrontace. Tím si samozřejmě získával nepřátelé a jeho zaměstnavatelé se snažili vyloučit ho ze svých podniků.

Jedním z nich, kdo se ho snažil již 1969 vyhodit, byl Prof..Dr. Věněk Šilhán, vedoucí katedry na VŠE. Vyslal tehdy nadaného egoistu a alkoholika na tři týdny do Velké Británie (King's School of English v Bournemouth) v domění, že vyvolávač sporů a konfrontací se ze Spojeného království do ČSSR určitě nevrátí. Mýlil se však!

Zeman se objevil opět před Šilhánem, jako Švejk před nadporučíkem Lukášem. S nevinným úsměvem na tváři se culil na svého šéfa. Profesor komentoval onu idylku jedinou větou: „Ten blbec se vrátil!“

Zbavit se Zemana nebylo snadné. Navrátilec o tom píše:

„Moji přátelé dospěli k názoru, že když už jsem tady, je třeba mi pomoci sehnat nějaké zaměstnání. A tak jsem se díky Pavlovi Hrubému dostal na čtrnáct let do tělovýchovné organizace...Později se přejmenovala na Sportpropag.“

Prognostik byl tehdá členem KSČ a komunistická nomenklatura vycházela z toho, že při vykonávání dřepů, kliků, připažováním a poklusem na místě se nedá prakticky nic zkazit. Ale adept jim „vypálil rybník“. Seznámil se s ředitelem Prognostického ústavu ČSAV, Valtrem Komárkem a ten ho vzal k sobě. Zeman o tom píše:

„Prognostický ústav ČSAV patřil do kategorie společenskovědních ústavů. Ty byly pod obzvlášť přísnou kuratelou KSČ a jejich kádrové obsazení schvalovala stranická nomenklatura.“

Tedy nejvyšší špičky KSČ.

Zeman a Klaus museli být tím pádem naprosto spolehlivými a kovanými zastánci komunistického režimu, aby prošli kádrovacím tunelem bolševických vůdců. Šlo o nadšené sluhy partajní totality. Po Havlově „sametové revoluci“ se z nich stali „antikomunisté“ - doslova přes noc!

Budeme-li vycházet z lidového pořekadla „kdo chce žít jako prase v žitě, musí se stát nejdříve sviní“, zdá se jakoby to v případě Zeman – Klaus, tak nějak vycházelo...

Ostatně, budoucí předseda vlády a prezident se s tím ve své knize vůbec netají:

„Poměrně slušné prostředky umožnily financovat i externí spolupráci, na níž se podíleli desítky odborníku...Další impuls rozvoji mého střediska odborných služeb dalo jeho začlenění do státního programu ekonomického výzkumu...Zvláště zajímavé byly semináře o ekonomické problematice organizované Václavem Klausem...Vzájemně jsme se na těchto seminářích navštěvovali.“

Jinak řečeno, komunističtí kádrové z ústředního výboru KSČ, na Zemanovi a Klausovi nikterak finančně nešetřili. S nadšením se létalo i do Sovětského svazu:

„V Sovětském svazu existovala unikátní dělba práce mezi svazovými republikami, podle nich gesci za simulační modely v zemědělství měl Tádžikistán. Létali jsme tedy do Dušanbe (a tamní tým naopak na stáž k nám)...magie počítačových výstupů vedla k tomu, že jsme tyto modely předváděli na několika výstavách v Sovětském svazu...Byl jsem opravdu rád, že jsem mohl navštívit zemi, kde zítra znamenalo včera.“

Tak toto by mohli podepsat i Julius Fučík, Lubomír Štrougal a Marta Semelová současně. Nikterak by mě nepřekvapilo, kdyby poslední dva jmenované Zeman příští rok vyznamenal.

Není též vyloučeno, že na počest jeho osobního výroku „Byl jsem opravdu rád, že jsem mohl navštívit zemi, kde zítra znamená včera“, zavlály nad Pražským hradem rudé spodky...