Postrach komunismu, zvaný Konrad Adenauer

V lednu 2016 oslavili příznivci Konrada Adenauera 140 výročí jeho narození. Onen první kancléř SRN byl parmanentním trnem v oku moskevských bolševiků. Já osobně ho považuji za nejlepšího politika období „studené války".

Když se před 67 lety, v červnu 1949, spolkový kancléř SRN, Konrad Adenauer, rozhodl kandidovat na úřad spolkového kancléře, vypukly ve východním bloku rozpaky. Nikdo z politiků studené války nebyl v Moskvě a východním Berlíně tak obáván jako tento muž. Podařilo se mu totiž hned několik neuvěřitelných výkonů, které byly trnem v oku ortodoxním komunistům poststalinské éry. Oč se vlastně jednalo?

Moskva očekávala politicko-hospodářské zhroucení Západního Německa a tím i odchod americké armády z Evropy. Pravý opak se stal skutečností! První kancléř SRN tuto zemi politicky stabilizoval a vysloužil si označení „otec nové německé demokracie“. K ruce si vzal ministra hospodářství Ludwiga Erharda, později také zvaného „otec německého hospodářského zázraku“. Tito dva státníci přivedli v roce 1957 Západní Německo tak daleko, že se stalo nejstabilnějším politickým systémem na naší planetě a zaujalo druhé místo ve světě, co se týká životní úrovně, hned po USA.

Adenauer v červnu 1957 tedy neviděl žádný důvod proč by neměl opět kandidovat na úřad spolkového kancléře. NDR nemohla se Západním Německem vůbec soupeřit a vlna utečenců přes otevřenou hranici v Západním Berlíně den za dnem stoupala. V Moskvě to bylo všem naprosto jasné: pakliže Adenauer vyhraje volby podruhé, prestiž SRN bude ve světovém měřítku i nadále šplhat vzhůru. Co se proti tomu dá dělat? Jedinou poslední možností zastavit lavinu uprchlíků je vybudovat mezi Západním a východním Berlínem betonovou zeď s ostnatým drátem. Přesně to se také 13. srpna 1961 stalo.

S prvním kancléřem poválečné SRN, Konradem Adenauerem, jsem se původně knižně seznámil v roce 1966, a to prostřednictvím publikace tehdy známého a populárního germanisty Dušana Hamšíka, s názvem “Oběd s Adenauerem“. Jednalo se o první a poslední knižní publikaci o Adenauerovi, která kdy byla v ČSSR v čase totality zveřejněna.

Jejím, na tehdejší dobu velice objektivním obsahem, si autor vysloužil ostré kritiky ze strany východoněmeckých komunistů. Kniha vyšla v roce 1966 v Praze nákladem 18 000 výtisků a byla prakticky během jednoho dne úplně rozebrána.

Ačkoli knihkupectví na Václavském náměstí v Praze otvíralo až v 9 hodin ráno, stála tam od sedmi hodin asi stometrová fronta. Přivstal jsem si a v 7 hodin, za ranního kuropění, jsem byl v řadě jako 22 čekatel. Zdali se dostalo až na ty poslední zájemce v zástupu, o tom si dovoluji pochybovat.

Shromáždění lidu, táhnoucí se od knihkupectví směrem k soše sv. Václava, čekající na první a zřejmě také poslední biografii o Konradu Adenauerovi ve “východním bloku“ z pera oblíbeného autora, připomínalo spíše jakousi tichou demonstraci, než klasickou frontu, na které jsme byli zvyklí z dob komunistické totality.

Dav stál spořádaně a zachmuřeně na chodníku, soustředěně pozorující dveře knihkupectví. Vypadalo to jako psi, kteří sedí u dveří v zakouřeném bytě a koncentrovaně zírají na kliku, která je jakýmsi pomyslným spojencem k jejich cestě na čerstvý vzduch svobody. Když se dveře otevřely, masa se dala do mírného pohybu a disciplinovaně, pomalými krůčky, směřovala k prodejnímu pultu.

Prodavačky se kupujících absolutně na nic neptaly. Vše bylo naprosto jasné - tento lid si žádá Hamšíkův „Oběd s Adenauerem“. Zakoupená kniha se vůbec nebalila! Zájemce nejdříve zaplatil - platilo se zásadně předem - popošel k druhému pultu, odevzdal kupón a do ruky mu byl vsunut jeden exemplář Hamšíkova „Adenauera“. Poté se prodral čekajícím davem ven na ulici. To vše se odehrávalo v naprosté tichosti a bez jediného slova.

Praxe byla taková, že každý čekající si směl zakoupit pouze jeden výtisk. Obcházelo se to tím, že ve frontě stály celé rodiny, včetně nezletilých dítek. Když prodávající personál tento trik prokoukl, odmítal dětem Hamšíkův „Oběd s Adenauerem“ prodávat. Prodavačky u pultu si vymyslely rafinovanou proceduru připomínající jakýsi druh „bleskového výslechu“:

„Kolik je ti let?“

„Mně je dvanáct.“

„Víš kdo to je Konrad Adenauer?“

„Nevím, paní.“

„Tak jdi do školy a zeptej se na to paní učitelky. Až se to dozvíš, tak zase příjď!“

Jednalo se o zcela jasný vyhazov, neboť než oběť došla do školy, aby se dopátrala, kdo je Adenauer, byl náklad dávno rozebrán.

Hamšíkova knížka stála tehdy 8.50,- Kčs. Na „černém trhu“ se však prodávala minimálně za desetinásobek. Já sám jsem jeden výtisk prodal svému nejlepšímu kamarádovi, Pavlu Hubalovi, za „pouhých“ 50,- Kčs. Jinak 100,- Kčs na „černém trhu“ za exemplář nebylo žádnou výjimkou!

Proto se při nákupech oblíbených autorů nasazovaly různé triky. Ve frontách stály celé skupiny čekajících, které nakupovaly knihy pro někoho úplně jiného. Tak např. Hamšíkovy publikace „Oběd s Adenauerem“ a o rok později „Genius průměrnosti“ (monografie o Hitlerovi), dosahovaly na „černém trhu“ i přes 1000% zisku ve srovnání s původní cenou. Důvod? Autor byl po roce 1968 zakázán. Jeho knihy byly z veřejných knihoven staženy.

Díky Bohu, komunistické poměry tohoto druhu máme již 26 let za námi. Ale představte si, že byste si koupili za 98,- Kč mojí nejnovější publikaci „Aforizmy a mikropovídky, které napsal sám život – Sranda vítězí!“ (Tábor 2015) a za rohem byste jí prodali za 1.000,- Kč nějakému zájemci.

Kdyby si stěžoval slovy: „Není to nějak předražené?“, tak byste mu odpověděli: „Jaképak předražené!? Buquoye zrovna včera zatkla StB. Dostane deset let a všechny jeho knihy budou staženy z knihoven. O jeho publikace má zájem celý národ. Pakliže se Vám to zdá předražené, tak já to prodám někomu jinému. Mně je to fuk!“

Touto krátkou imaginární historkou bych chtěl pouze upozornit na skutečnost, že ještě nedávno jsme v takových poměrech žili. Měli by si to hlavně uvědomit ti občané, kteří odevzdávají své hlasy KSČM.

Buďme upřímní: I ta nejskorumpovanější demokratická strana je proti zločinům komunismu doslova něžnou slavičí písní...