Ač se může zdát, že jsem se v Mexiku už zcela adaptovala, zdaleka to neplatí ve všem. Mou neustálou výzvou - jak bych to eufemisticky nazvala – je mexické jídlo. Ale ne mexické jídlo jako takové, ale mexické jídlo podávané v místní jídelně. Když odhlédnu od exotických chutí, jako je pálivá salsa, fialová kaše z černých fazolí či nemastná neslaná tortilla, které jsou na jídelníčku denně, a nemůžu říct, že by mě zrovna nadchly, tak tu můj žaludek především svádí boj s nejrůznějšími bakteriemi a červy, které jsou občas servírovány společně s jídlem. Vzhledem ke špíně v místní kuchyni a způsobu skladování potravin to není nijak překvapující.
Jedním z nejnebezpečnějších zdrojů infekce je tu podle místních zdrojů špatně umytá zelenina a ovoce či nedovařené maso. Na to, že plátky hovězího se tu často podávají narůžovělé, už jsem si celkem zvykla, ale když jsem jednoho krásného dne objevila v zelném salátu živého červa, rozhodla jsem se k činu. Pokusila jsem se o velmi přátelskou nápravu situace. Nechtěla jsem to rovnou řešit s vedením, ale šla jsem osobně za kuchařkami a červa jim ukázala. Koukaly na červa, koukaly na mě a vůbec nic neříkaly. Mírným tónem jsem jim osvětlila, že přítomnost červa v salátu znamená, že salát patrně nebyl dobře umytý. Pokývaly hlavou. Na to jsem je poprosila, aby napříště salát umyly lépe. Opět pokývaly hlavou a záležitost se tím zdála být skončena. Jaké bylo ale moje překvapení, když se za několik dní opět podával zelný salát, ale já jediná ho nedostala! Když mi není dost dobrý salát s červem, tak mám prostě smůlu.
Takovéto historky ještě můžou být úsměvné a kolovat pro pobavení, dokud se člověk nezačne potýkat s opravdovými zdravotními problémy. Nevyhnuly se mi. Vše začalo asi před třemi měsíci zvýšenou teplotou a střevními potížemi. Nechala jsem si udělat odběr krve a bylo mi sděleno, že mám salmonelózu. Začala jsem brát léky, několik týdnů jsem držela přísnou dietu a potíže zmizely. Ovšem za měsíc se ozvaly znovu, tentokrát jsem už měla docela vysokou horečku. Nechala jsem si udělat další odběr, jehož výsledky sice dopadly úplně stejně, nicméně tentokrát jsem se dozvěděla, že mám tyfus. Na otázku, zda je to opravdu tyfus, nebo „jen“ salmonelóza, mi místní lékař oznámil, že tyfus a salmonelóza je totéž. No což, v Mexiku je všechno možné. Dostala jsem antibiotika, která jsem poctivě spolykala. Po čtrnácti dnech se ale potíže ozvaly znovu, tentokrát jsem už nebyla schopná pozřít nic jiného než suchary a vodu. Poprosila jsem v jídelně o velmi dietní jídla, ale ani jedno mi neudělalo dobře.
Po čtyřech dnech, kdy jsem žila v podstatě jen o suchém chlebu a vodě, jsem se rozhodla najít kvalifikovanější lékařskou pomoc a rozjela jsem se do hlavního města Mexika, vzdáleného od Cuetzalanu šest hodin jízdy. Jeden ze studentů, Leonardo, mi doporučil známého lékaře. Ten mě zdá se ošetřil odborněji, nicméně ani on mi nedokázal říci, jaké onemocnění vlastně mám. Ale je to vlastně jedno, na všechno se tu používají tatáž antibiotika, tak jaképak zdržování s rozlišováním nemocí. Naštěstí jsem se v Mexico City mohla několik dní léčit u Leonardovy maminky, jejíž šetrná dietní kuchyně mě velmi rychle postavila na nohy. Pocítila jsem velkou úlevu. Do Cuetzalanu jsem se ovšem vracela s nemalými obavami, jak bude má léčba pokračovat v podmínkách místní kuchyně.
Znovu se ukázalo, že v nejkritičtějších chvílích se tu najde člověk, který vždy zasáhne. Ten člověk se jmenuje Alvaro a už jsem ho ve svých článcích několikrát zmínila. Po mém návratu do Cuetzalanu vypadal Alvaro velmi ustaraně a podrobně se mě vyptával na diagnózu i způsob léčby. Svěřila jsem se mu se svými obavami ohledně místní kuchyně a vtom se stal zázrak. Od té doby mi vaří Anita, moje studentka a zároveň kuchařka, která mi servíruje výborná dietní jídla. Ještěže má Tosepan dvě kuchyně. A ještěže má Alvara!
