Postávají večer co večer téměř na každém druhém nároží. Mužské postavy v bundách s kapucemi, jejichž původ odhaduji od Gibraltaru po Mys Dobré naděje.
V létě jsem v médiích zahlédla pár článků, kde se psalo, že policie posílila hlídky a začala čistit noční Václavák s vidinou, že jedno z nejvyhledávanějších míst v Praze (turisty i místními) zbaví dealerů drog, kapsářů, lehkých děv a bezdomovců…
Nevím, kde je chyba, ale projdete-li se tudy večer, narazíte každých pár desítek metrů nejen na výše popsané vysmáté osoby cizokrajného vzhledu. Všichni ví kdo jsou a co tam dělají a přesto tam jsou stále. Zajímalo by mne, kdyby tam místo nich stáli policisté, jestli by tam společně v družném duchu vydrželi všichni.
Pracovnice nejstaršího řemesla k zahlédnutí nebývají, ale dá se usuzovat, že se přesunuly do zařízení k tomu určených, nebo využívají k navázání kontaktů virtuální realitu z tepla domova.
V dolní části náměstí, za stánkem s klobásami pak o první adventní sobotě probíhalo divadelní představení „Jsi mi nevěrná“, kde hlavní roli měl muž rozevlátého zjevu i stavu, evidentně nadopován nějakým tím životabudičem, který s expresivním slovníkem s přehršlí hlásek P, R a Č, přednášel ženě, klečící na zemi, lomící s pláčem rukama a hájící stejně nápaditým textem svoji čest. O další podobná individua nebyla ani o kus dál nouze.
Uniformované policisty jsem zahlédla v půlce náměstí, kde na oblíbených místech pokutovali zmatené řidiče.
Ráda bych někdy, a ne nárazově, po nějaké té akci „na oko“ a do novin a televize, zažila pohodu projít se svítícím Václavákem třeba po vzoru Jarka Nohavici…
