Včera mi kamarádka poslala starou fotku ze školy, která může, u neznalého diváka, na první pohled vyvolat pocit zcela jiný, než tehdy měla dívka uprostřed. Snímek mě pobavil a vyvolal vzpomínku na dobu mých studií v Praze ...
„Ty se máš! Takovejch pěknějch kluků!“ řekla s nefalšovanou závistí tehdy jiná kamarádka, která studovala pedagogickou fakultu.
„Musíme vymyslet nějakou společnou návštěvu hospody. Ty tam dovedeš vaše kluky a já naše holky. Takhle je to děsně nespravedlivý!“ kula plány, aby vyrovnala fakt, že v jejím seminárním kroužku bylo dvacet tři dívek a dva chlapci, kdežto v tom mém skoro naopak.
Zdálo by se, že být obklopena dvacítkou švarných budoucích inženýrů je hotová výhra v loterii. Ovšem já a mé dvě spolužačky jsme byly jiného názoru, který zcela korespondoval s pořekadlem „co je v domě není pro mě.“ Mé srdce bylo předurčeno podléhat duším romantickým, plachým, rozháraným, múzou políbeným, a to víc než náruči pragmatického chlapce, co umí přiložit cihlu k cihle.
Když pak nastala situace, kdy jsem se vypravila s pár spolužáky na koupaliště, cudně před fotografem z výše uvedeného snímku klopila hlavu a styděla se za své široké boky a ne zcela vyvinutý hrudník, chráněna pěticí bodyguardů, těžko se nějaká plachá duše osmělila mě sbalit.
Jo, zdání klame.
S partou kamarádek, z nichž jedna mi fotku poslala, jsem nedávno zažila jinou příhodu. Rozveseleny setkáním po delší době jsme v bujaré náladě nasedaly do taxíku a žádaly odvézt na druhý konec Prahy. Taxikář se, vida čtyři rozjívené čtyřicítky, nadšeně rozhalekal, naladil Kysuckého Jožu a s dovětkem, že je původně z Bratislavy, se nás ptal na cestu. Společně jsme ho navigovaly, ale na jeho pomrkávání, co říkáme na Jožovy hlášky, jsme se přes veškerou snahu nesmály dle jeho očekávání. Když jsme na otázku, co jedeme dělat do Střešovic, odpověděly, že si jedeme prohlédnout Müllerovu vilu, že je to funkcionalistická perla, přestal dávat k dobru komentáře k Jožovi. Ve chvíli, kdy jedna z nás zmínila, že tunel Blanka se jen tak neotevře, druhá dodala, že se asi budou muset měnit kabely a třetí doplnila, že problém je kvůli vodě i s betonem, zmlknul docela a přeladil na Vltavu.
Jo zdání klame.
U domu, který celý projektoval legendární Adolf Loos, jsme byly o půl hodiny dříve před objednanou prohlídkou a protože byla pootevřená branka, chtěly jsme si prohlédnout její nejbližší okolí.
„Co tady děláte?“ zařval na nás jak na malé haranty člověk, který se vyřítil z garáže a pokračoval: „Tady nemáte co dělat!“
Zalapaly jsme po dechu a jedna řekla: „Máme rezervovanou prohlídku.“
„Prohlídky začínají až v celou hodinu! Máte čekat za plotem!“
„Chtěly jsme si prohlédnout zahradu.“
„To je zákazaný! Běžte pryč!“ pokračoval ten dobrý muž a chyběla mu jen brokovnice, kterou by nás zastřelil.
Podívaly jsme se na sebe s údivem, jaký že to personál zaměstnává Muzeum hlavního města Prahy, protože s takovým chováním se žádná z nás už dlouho nesetkala. Sice bychom toho důchodce asi přepraly, ale touha po klidném estetickém zážitku byla silnější a tak jsme se šly projít kolem kostela.
Při vlastní prohlídce jsme se naštěstí s oním nasupeným tvorem už nepotkaly. Dáma co vedla výklad srovnala hladiny a trpělivě vysvětlovala omladině co to znamenalo, když komunisté někomu zkonfiskovali nejen majetek, ale i bydlení a povzdechla si, že je někdy těžké to vysvětlit, protože zvlášť cizinci a mladí lidé vůbec neví o čem je řeč. Ve chvíli, kdy vyprávěla, že ve vile jeden čas do roku 1989 sídlil i Ústav marxismu-leninismu, pochopily jsme, že muž, který nás zde jako první uvítal, tu patrně z té doby zbyl a patří k dobovým exponátům pro lepší pochopení historie.
Jo, zdání klame.
