„Nechcete pomoct, pane?“ zeptala se dívka muže opírajícího se o hůlku, stojícího pod dlouhými eskalátory.
Usmál se, uctivě, až se mu kolem očí rozzářily vějířky hlubokých vrásek, a zavrtěl hlavou.
„Opravdu ne?“
„Děkuji, odpočívám,“ dodal a ustoupil ještě o krok stranou, aby nepřekážel spěchajícím.
Stál pod těmi jezdícími schody a pozoroval nastupující cestující. Někdo našlapoval opatrně, jiný v rozběhu, někdo se mačkal na toho předchozího, aniž by nechal volný obligátní jeden schod, jiný si nemohl vybrat, na jaký stupeň došlápne. Občas někdo zavrávoral, a když se zachytil madla, pokradmu se ohlédl dolů, jestli jeho nepozornost byla ve tvářích spolucestujících zaznamenána, další se nemotorně postavil k levé straně, a až na upozornění vybíhačů schodů se zasoukal do pravé řady.
Netrvalo dlouho a opět se muže s hůlkou někdo zeptal, jestli se bojí a chce s nástupem pomoci. Stařík znovu zavrtěl nesouhlasně hlavou a vřele poděkoval.
Stál tam ještě chvíli a pak se prudce třemi rychlými kroky dostal ke kraji eskalátorů, poté zpomalil, váhavě hůlkou oťukával ujíždějící mu drážky, až nakonec přece jen nastoupil. Jistě a bezchybně. Pevně se držel madla a při pohledu vzhůru se mu na tváři, postupně s průvanem, rozhostil blažený výraz.
Před ním, o pěkných pár prázdných schodů výše, stály dvě dívky v kraťoučkých kolových sukýnkách, zabrány do debaty tak, že se ani nesnažily přidržovat si látku na šatech, aby jim kulaté prdýlky v miniaturních kalhotkách neodhaloval otravný podzemní vítr.
