V souvislosti s imigrantskou krizí a postupnou islamizací Evropy slyším a čtu kolem sebe povzdechy, že se evropské elity zbláznily, zkrátka, že musí být šílené nebo navedené.
Mluví se o mnoha příčinách této „šílenosti“ – naivitě, dobrém uprchlickém a válečném byznysu, úplatnosti, pseudohumanismu, zavázanosti a vydírání v žoldu nadnárodního americko–arabského kapitálu, pýše a touze elit dokázat si, že jsou lepší než běžný občan, za zdatného sekundování pachatelů dobra, kteří se jimi stali ze stejných důvodů, jen v jiném levelu.
Už méně se hovoří o příčinách mnohem prostších. A těmi jsou setrvačnost a pohodlnost, vycházející ze sedmdesáti let života v míru, neochotě se bránit, přesvědčení, že nám se nic tak zlého nemůže stát, že když se nebudeme hýbat a splyneme s terénem, že si nás „zlo“ nevšimne a nějak to vyhnije ….
Ale jak napsal před časem Cyril Höschl: „Jestli se někdo domníval, že nacismem nebo komunismem se dalo prokolaborovat k celkem spokojenému životu, pak se sice často mýlil, ale domnívá-li se to i nyní v souvislosti s radikálním islámem, mýlí se zcela určitě.“
Je to určitým způsobem pochopitelné – komu by se chtělo vytahovat meč a brnění, pohodlnější je doufat, že se „nějak domluví“ než aby musel na zteč. Bohužel čím větší pohodlnost, tím větší ztráta dobrých výchozích pozic… až nemusí zbýt žádné.
V neposlední řadě závisí budoucí vývoj na osobní statečnosti vůdců té které lidské smečky, protože ať se jakkoliv bijeme v prsa, že jsme lidé, nepřestali jsme být živočišným druhem. A ti, kdo si to nemyslí, budou nahrazeni těmi, kteří nemají zábrany ovládnout a zlikvidovat slabší, byť ušlechtilý, druh.
P.S.
Řekla jsem si, že se tomuto tématu budu vyhýbat, ale nemohu na něj nemyslet a brání mi v psaní kratochvilných textů. A když pozoruji lidi na ulici, jak si kráčí, jako by se nechumelilo a přitom jako kultura a civilizace stojíme před historickým mezníkem, cítím, že je třeba čas od času vyjádřit svůj názor. Což je to nemenší z potřebných úkonů – jako jsou svobodné volby (těch, kdo mají nejen verbální vůli zavřít kohout) a dalších drobných dovedností, které si občan může osvojit (jako je například zbrojní průkaz) a doufat, že je nepoužije.
