Aneb bývaly doby, kdy jsme v zimě postavili bunkrů, iglů, zdí a labyrintů hned několik ...............
Za dob mého dětství, kdy bývaly zimy „sněžnější“ než teď, bylo oblíbenou kratochvílí stavění sněhových bunkrů. Né, že bychom jako děti nestavěly bunkry i mimo zimu. Z jakéhokoliv materiálu, ať už venku nebo uvnitř, bohužel nikdy neměly dlouhou životnost a za více či méně důrazného napomenutí dospělých mizely dříve, než roztávaly ty ledové.
Na dvorku uprostřed starých činžáků jsme jedné takové tuhé zimy postavili jedna parta bunkr kolem staré hrušně a druhá parta ohradu na střeše kůlen. Ohrada byla jednodušší, protože zastřešit bunkr, nebo navršit ohromnou hromadu sněhu a pak ji vykutat se povedlo zřídka. A také nám parta z kůlen ostřelovala náš výtvor kolem stromu tak, že z něj také zbyla jen ta ohrada. Do koulování se jedno odpoledne zapojili i dospělí a na onu bitku jsme pak dlouho vzpomínali. Zvláště tatínkové, kterým maminky vyčinily, že by už mohli mít rozum. Také to odnesla střecha kůlen, která se pod tíhou sněhu a hlavně množství válečníků prohnula a už nenarovnala.
Letošní začátek prosince se dokonce i v Praze nesl v duchu takového množství stavebního ledového materiálu, že bylo nejen na sněhuláky, ale i ohrady a jiné výtvory. Nejsem si jistá, jestli se dnešní děti vrhají s takovou vervou do jejich stavění jako my, ale sem tam se něco zahlédne.
Je fajn, když je možné si aspoň jednou za zimu i v nížině sněhově pohrát. Přeji všem stavitelům dnešním i budoucím aby se sněhové vločky i nadále snášely tak, aby bylo možné si takový bunkr postavit a také aby zůstalo jen u toho sněhového.
