Jsou dny, kdy slunce krásně hřeje, metro, tramvaj nebo autobus přijedou na nástupiště minutu poté, co jste tam volným krokem dorazili, na semaforech vám stále padá zelená, na ulici vás oslovují cizí muži s méně či více důvtipnými záminkami, prodavači se usmívají víc než je obvyklé, přítel vám zavolá přesně v tom okamžiku, kdy na něj myslíte, a večer usnete chvíli po tom, co si lehnete, jak kdybyste padli do prachových podušek …
A pak jsou dny, kdy vám padá červená a vše z ruky, máte roztěkaný den a večer se mlátíte na posteli z rohu do rohu, marně hledáte vhodnou polohu, a ne a ne zabrat. Navíc vám do hlavy leze zástup věcí a lidí, které tam vůbec, ale vůbec nechcete mít, a ne a ne je vyhnat…
V takových chvílích potlačuji touhu zkrotit vibrující hlavu nějakou zaručenou pilulkou a svou rozháranou duši zavírám do útulny a zamykám zevnitř. Chce to jen trochu soustředění a výsledek je zaručený. Okolí zmizí a duše se slastně a tetelivě protáhne v prostoru, kde jí nic neruší. Klid pro meditaci nebo spánek pak příjemně přitéká jak teplá voda do chladnoucí koupele.
Kdysi jsem na jedné přednášce slyšela, jak nejlépe zamezit vlhkým dlaním, a sice tak, že si máme představit, že si dlaně hřejeme nad plamenem, kamny, ohništěm, prostě zdrojem tepla, který je nám milý. Mozek pak vyšle signál a dlaně rychle uschnou.
Když to jde s dlaněmi, proč by to nešlo i s hlavou.
Moje útulna má několik konkrétních podob.
Jednou jako oválná místnost tvaru vzducholodi, kdy podlahu tvoří akorát měkká matrace, hřejivá přikrývka, malý polštářek, kolem dokola je pevný okraj na odložení sklenice vody, vrchol kupole uzavírá neprostupná spleť větví a větviček, aby dovnitř mohl jen vzduch. Dveře dovnitř jsou klasické, dřevěné, bytelné a místo zámku jsou proti vniknutí zvenčí chráněny mohutnou dřevěnou závorou, zaklesnutou do kovových držáků. (Tak jak si to pamatujeme z historických filmů.) Když ve svých myšlenkách zaklesnu závoru a zachumlám se pod deku, je prostor kolem klidný, nerušený, a vím, že neztratím klíče, protože závoru mohu kdykoliv zase zvednout…
Někdy postačí i představa pouhého malé stanu, klidně takového samorozkládacího, jaký jsem nedávno viděla v prodejně sportu, a naprosto mě nadchnul.
Jindy, když se tolik nepotřebuji schovat před vlezlými myšlenkami, je to pramička, se kterou dovesluji doprostřed menšího rybníka na jednom oblíbeném místě v blízkosti Sázavy, složím vesla, natáhnu se na připravenou matračku na přídi, nohy opřu o sedátko, dám ruce za hlavu, pozoruji mraky a nechám se zvolna unášet slabým proudem k hrázi.
Ať už na loďce, uvnitř stanu nebo ve vzducholodi, se mnou zůstává jen krásné ticho, čisto a energie, kterou jsem nasbírala nejčastěji z přírody, zážitků, lidí, kteří ji sami rozdávají, a ze silných energetických míst. Takových je víc, než by se zdálo a na mnohých z nich dříve vznikly pohanské svatyně a později i křesťanské kostely a poutní místa. Mám ráda ty méně známé a tak nějak „nevycourané“ a proto zde nechci veřejně prozrazovat, která to jsou. Na jednom takovém jsem včera už poněkolikáté byla a vždy tam ráda doprovodím někoho, kdo načerpá genia loci a neznesvětí...
Ono je také nejhezčí si takové místo objevit sám, nebo na doporučení někoho, kdo je vaší duši blízký…
Proč to vše píšu? Vykládala jsem o útulně kamarádce, která od té doby, co si v hlavě postavila svůj „stan“ prý spí jak nemluvně. A tak si říkám, že třeba tento způsob pomůže někomu dalšímu, kdo mne právě čtete.
Krásné dny i sny :-)
