Zeptala se mě kolegyně, když jsem se s chutí pustila do vaničky právě donesených malin a před tím si je neumyla, argumentujíc, že lesní a podobné ovoce prostě nenechávám zbytečně nacucat vodou ...
„A borůvky taky neoplachuješ?“ položila mi zvídavou doplňující otázku.
„Taky ne,“ přiznala jsem.
Následoval dotaz z nadpisu a já se vážně zamyslela nad svým počínáním, protože těch neumývaných dobrot jsem schopna spořádat v lese a na palouku víc. Nejen maliny, borůvky, jahody, ostružiny a brusinky, ale dříve jsem si pochutnávala i na syrových houbách, králičím zelí – jak se říká šťavelu, žvýkala šťovík, sála jsem hluchavky a pojídala medulky i s drobným hmyzem…
„Já oplachuju všechno!“ pokračovala kolegyně. „Když si to nasbírám sama, tak v lese taky uzobnu, ale z obchodu ne. Bůh ví, kde se to válí!“
„Taky oplachuju, ale maliny a borůvky v lese ani z obchodu ve vaničkách ne. Nějak mi to s vodou nechutná,“ konstatovala jsem, nemíníc na svém zvyku něco měnit.
„I kdyby tam nějaký bacil byl, tak lidé jsou moc citliví, pořádně se v dětství a v dospělosti „nevyčuní“ a pak jsou málo imunní,“ brumlala jsem.
Přesto mi počůraný borůvky ležely v hlavě natolik, že jsem se poptávala přátel, jak jsou na tom oni. Líčila jsem jim argument se vzteklinou, až si jedna kamarádka vzpomněla, že prý vyšel před lety článek s varováním, že lidé vzhledem ke vzteklině přemnožených lišek, nemají jíst lesní plody. Googlila jsem jak vzteklá a nic jsem nenašla.
Tak nic, nepovažuji se za čuně, ale vycachtanou malinu i nadále odmítám. Nechci dopadnout jako Howard Hughes a trpět strachem před nemocemi a posedlostí zdravotní prevencí. Uvědomuji si, že v době covidové je to odvážné tvrzení, ale někde ta pomyslná hranice být musí. Abychom si neoplachovali i jednotlivé plátky cibule při krájení …
