„Takhle si ten krajíc vezmeš a takhle ho budeš kousat,“ říkala prababička a názorně vzala do vrásčitých rukou pro mne připravenou svačinu a polopatě mi ukazovala, jak obložený chléb držet a jak ho jíst.
Možná se někomu může zdát, že toto proškolení ohledně konzumace, bylo určeno nějakému retardovanému dítěti, ale s časovým odstupem musím zhodnotit, že jsem se tak mohla jevit i já.
Protože normální zdravé dítě je dítě žravé, zatímco já jsem byla vyžle trpící nechutenstvím.
Každé ráno jsem dostávala na cestu do školy pořádnou svačinu, kterou jsem bohužel často nesnědla, nechala ji rozšmelcovat na dně školní brašny. Často se tam potkalo svačin víc, za což jsem byla doma pokárána a navíc měla strašné výčitky svědomí, že jsem babiččinu, s láskou připravenou svačinu, nesnědla. Ty výčitky byly tak velké, že jsem tajně přesouvala pytlíky s nesnědenou svačinou ze dna tašky do skříňky s učebnicemi, úúúplně dozadu, kde se pomalu štosovaly do plesnivějícího komínku. Nemusím psát, že po jejich pravidelném objevení rodiči byl oheň na střeše ještě větší, doplněný obligátní průpovídkou: „Co by za to děti v Africe daly,“ a já si připadala jak ten poslední vyvrhel.
Když jsme nedávno toto téma otevřela s kolegy v práci, zjistila jsem, že jejich svačinové story z dětství jsou podobné, akorát vynalézavost v ukrývání starých svačin rozmanitější.
Společně jsme pak nastolili zásadní filozofickou otázku:
„Já vůbec nechápu, proč jsem to takhle dělala? Proč jsem svačinu nenabídla spolužákům (byli tací, co by mi ruce utrhli), nebo proč jsem ji nevyhodila do popelnice cestou ze školy, proč jsem doma na rovinu neřekla, že ji nechci …“
Shodli jsme se na několika rozuzleních tohoto nepochopitelného chování z úhlu pohledu dospělého jedince:
- opakující se naivní předsevzetí, že tu svačinu už opravdu dnes sním
- strach a lítost odmítnout krmi, připravenou s láskyplnou péčí rodiči či babičkou
- strach a lítost přiznat těmtýž, že jsem jídlo nesnědla
- strach, že se spolužák, kterému jsem svačinu věnovala, pochlubí doma
- cyklická utopistická představa, že svačinu sním tajně večer, proto ji cestou ze školy nehodím do koše
- přesvědčení, že zadní část skříňky za učebnicemi je dobrá skrýš a jistě se najde nějaký skřítek, který bude mít v noci hlad
- strach vyhodit shnilou svačinu zpoza skřínky do domácího koše
- strach pobrat celý kontraband a proplížit se sním k popelnici v sousedství
- ……….
Přitom se dalo jednoduše říct: „Svačiny nejím, nedělejte mi je, když budu mít hlad, řeknu si.“
Ale ono to asi tak jednoduché nebude. Naštěstí mohu říct, že lidi, kteří mají ty své pomyslné shnilé svačiny umně schované v různých zákoutích i v dospělosti, vídám málo. A všem přeji, aby se těch různých strachů, které je k takovému chování pudí, dokázali zbavit jako já, a v tom nelepším případě si pochutnali na každé svačině, kterou jim připraví někdo, kdo je má rád.
