aneb vyznání lásky s nasazením vlastního života .................................................................
Když jsem se před pár dny večer vracela ze Schwarzenbergu a modlila se, aby to suché teplé počasí vydrželo ještě chvíli, protože cesta přes Boží Dar bývá v zimě často dobrodružstvím, upoutala mne na silnici velká bílá srdce.
Upoutala mne tak, že jsem rázem na počasí zapomněla. Na počasí a dokonce i na zapnutou mlhovku. Cesta z Božího Daru byla značena srdíčky. Velkými srdci ve středu vozovky od státní hranice až do Karlových Varů. Do Ostrova jich byla snad dvacítka a do Varů určitě desítka, což je na rychlostní silnici vskutku husarský kaskadérský kousek.
Nemohla mne nenapadnout myšlenka, kdo je asi ten blázen, který nasazuje vlastní život, aby nasprejoval, dokonce i v levém pruhu, půlmetrová srdce na víc než třiceti kilometrech.
Říkala jsem si, že z hlediska nebezpečí, má ten člověk ještě vyšší level než Oliver v Románu pro ženy Michala Viewegha, kde nechal hlavní hrdina své milé otisknout milostné dopisy na reklamní plochy v metru.
Těsně před dojezdem do Varů od Ostrova je přes celou šíři vozovky nacákán nějaký nápis – možná jméno té, které ta srdce patří. Ale při stotřicetikilometrové rychlosti jsem ho nestihla přečíst.
Co vede někoho, v době mailů, chatů, skypů, videopřenosů, k takovému vyznání? Držím tomu dotyčnému palce a doufám, že jeho vášeň není jednostranná.
A uvítají ženy takováto vyznání?
Sama za sebe mohu říct, že ano a díky cestě lemované srdci jsem si vzpomněla na některé z nich.
Jak jsem našla před domem zapíchnutý oštěp v trávě, na kterém byla namotaná opálená role balicího papíru formátu A0 s vyznáním od shora až dolů. Jak jsem našla v příborníku, v každé zásuvce, kapse, poličce, kabelce, botě, hrnku, talíři a nevím v čem ještě, lístečky s textem: Líbám Tě ... a každý s jiným určením kam. Jak jsem dostala milostný dopis na děrovacím štítku nebo dopis v maďarštině se slovníkem navrch. Jak jsem sama nafukovala desítky balónků, abych se s ním v nich mohla vyválet k několinásobné explozi. Jak jsem mu popsala barvami na sklo okna, nebo vzkaz rtěnkou na zrcadlo přesně podle té známé písně. Jak................... by už bylo psaní na román a blog má být krátký.
Někteří lidé nevyrostou z podobných nápadů nikdy a já jsem za to ráda. Ještě nedávno mne ve snu pronásledovala představa jak maluji po pražských chodnících dva piškvorkové křížky.
Ovšem i romantika má své hranice. Jednu kamarádku třeba vůbec nepotěšilo, když jí její milý vyčůral srdce do sněhu a chlubil se, že to zvládl na jeden zátah. Naopak kamaráda zase nepotěšil nápis na školní tabuli před jeho seminářem s textem : Lásko, dnes nemůžu. Dáša.
Každý může mít na osobité projevy lásky jiný názor. Když jsem se jednou takhle rozplývala nad čtyřlístkem v dárkové krabičce, ohodnotila kamarádka moji euforii slovy: „Ty jsi na tohle byla vždycky blbá,“ konstatovala suše a pokračovala: „To já bych nyla jen nad šmukem s patřičným počtem karátů...“
Asi blbá jsem. Mám slabost pro bláznivé chlapy, co mě místo náhrdelníku unesou někam na rozhlednu, kam vylezu z posledních zbytků sil a dotyčný vytáhne vlastnoručně obložený toast, punč a můj oblíbený jablečný džus.
Cesta na Boží Dar brzy zapadne sněhem a srdce nebudou přes nános osolené břečky vidět.
Přeji, bez ohledu na počasí, aby si ti dva, silniční kaskadér i jeho milá, tu lásku užili.. Aby si ji užili se zrovna takovým nasazením, s jakým jsou srdce malována. Bez ohledu na to, jak dlouho jim vydrží.
