„Ta ji nosí snad dýl než týden,“ zašeptala upravená cestující středního věku ve stylové béžové roušce sladěné s kabátem své kamarádce vedle na sedadle poloprázdného metra.
Ta souhlasně přitakala a dodala: „Nechtěla bych vidět její spodní prádlo!“ Obě se zachichotaly a věnovaly ještě jeden pohled slečně přes uličku, jejíž model ochrany úst a nosu jevil značné známky opotřebení od prachu a make-upu.
„Všude píšou o tom, jak se ve špinavých rouškách množí nejen Covid a tahle tam má určitě už zoologickou zahradu,“ pokračovala první dáma.
Jejich debatu na téma „Když je fuj navrch, jaké to asi musí být vespod“, přerušil na další stanici muž, který se ve vagónu pozorně rozhlédl na všechny strany a nevida žádné místo, na kterém by ob dvě sedačky nikdo neseděl, zůstal stát uprostřed před dveřmi. Podíval se překvapeně nahoru a dolu a pak rukama naznačil pohyb, jak kdyby se chtěl chytit prostřední svislé tyče, která v některých typech souprav metra je a v některých není, ohmatal si důkladně vzduchoprázdno, rozhodil bezmocně rukama, zakoulel očima a zaujal rozkročmo stabilizovaný postoj bez držení. Dvě stanice takto vydržel, dále jsem už nezjistila, zda-li je tak silný v nohou i při prudkém zabrzdění soupravy. Možná to byl nácvik nové veřejné pantomimy člena souboru Cirku La Putyka, nebo se jen prostě nechtěl dotýkat žádné mastné tyče. Kdo ví.
Po chvíli na autobusové zastávce si paní, která přicházela a natahovala na uši roušku, směrem ke mně povzdechla: „Teď už ji musíme mít i na zastávce, že jo?“
Přitakala jsem.
„A co na to říkáte? Myslíte si, že to je něco platný?“ pokračovala.
„Nepřemýšlím o tom,“ odpověděla jsem.
„A vy se nebojíte?“
„A to pomůže?“ vzpomněla jsem si na slova špiona Rudolfa Abela z mého oblíbeného filmu Most špiónů.
Paní překvapeně zamrkala a řekla: „Vlastně máte pravdu,“ a zdálo se mi, že se i pod rouškou usmála.
Život přináší každý den spoustu představení i bez kin, divadel, koncertů …
