Stává se, že se člověk při cestování setká s domorodými kmeny, jejichž zvyklosti se liší od praktik jeho vlastní země. Záleží pak na každém jednom kusu, jak se k situaci, která mu přijde odlišná, postaví a zareaguje.
Nejde o to, že dotyčný nezná místní zvyky a nedopatřením se dopustí omylu, ale že se domnívá, že osobní dojem a praxe jeho domoviny jsou nadřazeny zvykům jinde po světě. A tak bez úvahy, že by to v jiné zemi mohlo být jinak, neomaleně a s patřičným důrazem školí místní.
„Tak co si ještě budeš vymýšlet, ty kokote jeden německej!!!“ ulevil si muž přede mnou ve snídaňové frontě na čerstvou omeletu v restauraci lepšího tuniského resortu, plného hostů různorodých národností.
„Vy mi snad čtete myšlenky,“ odpověděla jsem mu a zasmála se. Nevěřícně jsem totiž pozorovala, jak turista na řadě u pultíku nechal vyhodit omeletu, kterou kuchař připravoval jako směs z ingrediencí, co si který host naporoučel. Nebyl spokojen s tím, že ingredience zamíchal v misce s vajíčkem a vyžadoval, aby je napřed osmahl na plátu a pak na ně vajíčko nalil. Nejen že takto chtěl připravit nastrouhané uzeniny a bylinky, ale i sýr, který se musel nutně na plechu přichytit. Kuchař se napřed snažil vysvětlovat, ale host byl neoblomný, zatímco fronta za ním rostla. Host poroučel a kuchař mu na potřetí požadovanou omeletu k jeho spokojenosti vyrobil. Pak musel celý plech oškrábat, umýt a začít znovu. Za tu dobu by odbavil deset strávníků s touhou po volském oku nebo pět s omeletou.
Bodrý Čech přede mnou mne ještě pobavil pár historkami s podobnými turisty a já si šla k našemu stolu pokojně sníst vyčekanou omeletu. Co se na dovolené se spoustou času a pohody nechat vynervovat blbcem.
Ovšem ne vždy člověk zůstane nad věcí.
Na jedné malé pražské poště, kde nemají vyvolávací systém s čísly, mají tři přepážky. Dvě na všechny agendy a jedna je Balíkovna. Uvnitř stála fronta asi pěti lidí, která patřila k prvním dvěma přepážkám. Pro výdej balíčku na kód jsem rovnou zamířila (jak pravidla České pošty umožňují) k Balíkovně, kde nikdo nestál. V tu chvíli ale paní v tomto okénku dala na přepážku cedulku ZAVŘENO a odběhla si. Zařadila jsem se tedy do vedlejší fronty a čekala. Přede mnou stála žena a něco si psala do mobilu. Za chvíli za ní přišel teenager, vytuněný hipster ve značkové teplákové soupravičce. Něco si se ženou cizojazyčně povídali. V tu chvíli se vrátila paní z Balíkovny a opět přepážku otevřela. Chvíli jsem počkala, jestli se někdo přede mnou nepohne a pak si šla vyzvednout balíček. Bylo to rychlé, jsem moc ráda, že pošta tuto službu zavedla (i když jak jinak aspoň trochu srovnat krok s konkurencí, že). Při odchodu mne zastavil onen hipster a vrazil mi před obličej svůj iPhone s nějakým textem v azbuce. V první chvíli mne napadlo, že asi potřebuje s něčím poradit a tak jsem se v prvním momentu pokoušela text rozluštit, když mi oči padly na display níže na český text z překladače: Příště laskavě počkejte, až na vás přijde řada!
Nastala přesně ta chvíle, kdy ve vás začne vařit krev v jedné vteřině. Hlavou se mi prohnala nepublikovatelná slovní smršť a zlost, že týpek, co by měl šoupat nohama a být rád, že tu vůbec může být, chce školit domorodku jak oprásklou blbku,… ale moje huba velmi klidně, velmi důrazně a velmi nahlas, tak aby to slyšeli všichni, řekla: „Příště se laskavě naučte pravidla země, ve které jste hostem!“
Bez otočení jsem odešla, ale pachuť ze situace zůstala taková, že jsem napsala tento blog.
Je úplně jednou, jakou kdo má národnost, ať už německou, ukrajinskou nebo marťanskou, ale tohle jsou přesně zkušenosti, zvlášť když se opakují a sčítají, které se vrývají do mozkové kamenné destičky a zůstávají tam, bez ohledu na omlouvání toho či onoho. A pak platí to, co píšu v perexu. A to určuje, jak druhé vnímáme.
