Rozhlížel se všude, kudy pravidelně chodil, ale nikde ji nezahlédl. Mrzelo ho to. Měl ji rád. Vlastně je obě. Zvykl si na ně.
Neviděl ji ani napíchnutou na plotě nebo odloženou na zídce, kam obvykle pozornější chodci nalezené ztracené rukavice odkládají v dobré víře, že je tam při opětovné pochůzce nepozorný majitel nalezne.
Bez jedné je druhá k nepoužití, pomyslel si smutně Ivan, a chtěl tu zbylou rukavici odložit až na dno spodního šuplíku šatníku, do sáčku, kde už dvě takové sólistky byly.
Věděl, že už žádnou z nich na vycházku nevezme, ale bylo mu líto je vyhodit. Nakonec si to rozmyslel a tu čerstvě osiřelou strčil zpět do aktovky.
Třeba se ještě najde, opakoval si a zdůvodňoval její uschování.
Když byl malý, přišívala mu maminka vlněné palčáky na dlouhou šňůrku, kterou provlékla rukávky v zimní bundě. Styděl se za to před kamarády, jejichž maminky podobné nápady neměly, a tak, nejen kluci (i když holčičky byly pečlivější) vesele rukavice ztráceli a měli každou chvíli jiné, byť s větším počtem nějakého toho pohlavku za zbytečný rodinný výdaj.
Když se jednoho večer ubíral cestou z práce po náplavce, atmosféra světel a pokřikujících vodních ptáků ho naladila tak, že se na chvíli zastavil, zabočil směrem, kde byl břeh bez zvýšené zídky a kam s bývalkou chodívali krmit labutě, a posadil se na chladnou dřevěnou lavičku. Tiše naslouchal atmosféře, a když otevřel aktovku, aby vytáhl kapesník, všiml si, že mu spolu s ním vypadla na zem lichá rukavice.
Už si koupil nové, z jemné příjemné jehnětiny, a na tuhle, na dně své aktovky, skoro zapomněl. Mrzutě ji zvedl z bláta a udělal pár kroků k řece, aby ji u vody opláchl. Jak ji opatrně držel v konečcích prstů, vypadla mu mezi kameny a začala se točit ve vodě. Napřed ji chtěl instinktivně vytáhnout, ale pak se zarazil a mávl rukou.
„Uplavala vám rukavice!“ zaslechl kousek od sebe hlas postavy, které si před tím ani nevšimnul. A než se nadál, vylovila ta osoba odplouvající kousek jeho garderoby klackem a podávala mu ho.
V první chvíli ho to naštvalo. Už si myslel, že ho rozmrzelosti nad ztracenou věcí zbaví náhoda a teď tohle. Uvědomuje si ta osoba vůbec, jak ho obtěžuje?
Nadechl se, aby něco řekl, ale po prvním pohledu do její milé a hezké tváře, se obsah sdělení, oproti myšlence před pár vteřinami, naprosto lišil.
„Proč ji neodnesete do hospůdky „U ztracené rukavice?“, zeptala se ho zachránkyně poté, co jí pěkně poděkoval a svěřil se, proč ji chtěl nechat uplavat.
Když pochopila, že Ivan neví o čem je řeč, vyprávěla mu příběh svého známého Jonáše, který se rozhodl nazvat svůj podnik „U ztracené rukavice“.
Jonášovi bylo líto všech těch ztracených rukavic a rukaviček, které se v zimě válejí všude možně, a tak je začal sbírat. Napadlo ho, že žádný bazar ani zastavárna, ani centrum ztracených věcí, je neshromažďují a tak je začal věšet k sobě do hospůdky, kterou podle toho nazval. Visely různě na šňůrách, pózovaly jako maňásci nasazení na různé improvizované stojánky na poličkách (některé se navzájem i objímaly), točily se vycpané novinami na lustrech, byly zarámované jako obrovská koláž v pod sklem v obrazu nad gaučem, nebo byly přehozené přes bidlo u stropu nad kachlovými kamny. To je přesně to místo, kam se ve starých chalupách dávaly usušit utěrky, mokré šatstvo, nebo svazky bylinek.
Rukavice mu nosili nejen lidé, kteří se o této zvláštnosti dověděli, ale i štamgasti, protože je to bavilo. Ten, kdo sem zavítal, aby nalezl tu svou ztracenou a měl štěstí, dostal návdavkem jednoho panáka zdarma.
Když Ivan s Adélou vešli do lokálu, posadili se do příjemných ušáků v koutě, a na stolek výmluvně položili mokrou tulačku. Číšník si ji po jejich objednávce grogu a svařáku znalecky prohlédl a řekl: „Tak panák dnes bohužel nebude, takovou bych si hned pamatoval. Necháte nám ji tu a mohu ji dát usušit?“ zeptal se zdvořile, než ji pověsil k ostatním na dřevěné bidlo u kamen.
Ivan se s kývnutím usmál.
Když se obsluha vzdálila, chytil Adélu za ruku, už bez rukavic, a jemně ji sevřel v dlani.
„Je to tu moc hezké, děkuji.“
Ne nadarmo se říká, že ve chvílích, kdy něco ztrácíme, nové nalézáme…
