Čas od času se člověku podaří naplnit svá předsevzetí k potěše těla i duše a říká si, proč to takhle splavně nejde stále…
Jedním z mých předsevzetí bylo, aktivně vyčerpat loňskou permanentku do nového městského bazénu, jejíž platnost časově propadá, pokud si nezaplatíte další částku. Učinila jsem tak, posílena kolektivní touhou po pravidelné ranní rozplavbě, zavedla nový rituál a doufám, že mu zůstanu věrna.
Pár minut před otevřením už stojím před vchodem s ostatními nedočkavci. Obsluha odemyká přesně, odbavení plavbychtivých jde recepční pomalu. Postup vpřed urychluje permanentka, jejíž načtení do systému a vydání náramku s čipem trvá nejmíň o minutu méně než u náhodného plavce z ulice. Ten je navíc poctěn vysvětlováním, jak čip funguje. Není totiž očíslovaný, číslo je jen na pokladním dokladu a kabinky se odemykají centrálně na několika místech v převlékárnách. Leckoho tento moderní systém zaskočí, a tak, i přes instruktážní leták a vysvětlení recepční, bloudí mezi kabinkami zmaten jak lesní včela na mýtině. Sem tam naviguji zbloudilce, rvu ze sebe oblečení a spěchám přes sprchy k bazénu, abych alespoň občas stihla mezi prvními zčeřit netknutou hladinu.
Tato rozkoš je mi však dopřána zřídka. Plavci se, bez rozdílu věku, vrhají do vody střemhlav, nedbaje zákazu skákání do bazénu. Ti ohleduplnější skáčou svíčku. Bazén je rozdělen na tři části – několik drah pro kondiční plavce, volný bazén a relaxační zónu. Pro některé návštěvníky je to poněkud problém, protože všechny části jsou spojeny, takže voda má stejnou teplotu. Pro aktivní plavce je moc teplá, pro delší relaxační válení moc studená. Pro mne akorát. Odmítám splývat a namáčet si obličej v chlorované vodě a proto ze všech druhů plavebních stylů volím styl „paní radová“, který zrovna nepaří k závodním. Netuším, proč byl bazén takto navržen, ale tento nedostatek vykrývá fakt, že byl postaven o pár centimetrů kratší, takže se v něm nemohou konat závody a více času tak zbývá pro veřejnost.
Jdeme-li plavat ve dvou a urveme-li nějakou kondiční dráhu, je o příjemný plavební prostor postaráno bez nutnosti slalomové dráhy. To se ale povede málokdy, a tak nejčastěji člověk plave v hlavní vaně. Nejlepší spoluplavci jsou aktivní individualisté s umírněným tempem, pravidlem však bývají vyznavači brutálního stylu s velkým rozstřikem, dvojky kecací nebo kočkovací a pár dovádivých dítek. Sejde-li se tato plná kombinace, lze zažít atrakci mořského vlnobití bez jakékoliv pomocné technologie.
Kecálisti plavou pomalu v řadě vedle sebe, tvoří hloučky v rozích bazénu a jsou jinak neškodní, obvykle je vyžene zima způsobená nedostatkem pohybu. Kočkující plavání nepěstují, baví se vzájemnou strkanou a potápěnou na hranici utonutí a trénují bdělost plavčíka, dítka všeho věku pak napodobují akvabely za vřískotu svého i rodičů. Brutální rychloplavci dávají všem kolem najevo, že pokud neuhnou, budou zmasakrováni víc jak lodním šroubem.
Za tři čtvrtě hodiny kličkování mezi nimi jeden spálí tolik energie, že se jde na závěr odměnit válením na trysku do vířivky. Pravidelným tréninkem už znám její programové intervaly a tak se mi daří předběhnout ostatní, dřív než zareagují na typické zabublání.
„Je to krása,“ mručím si pak pro sebe a přeji si překonat vrozenou lenost, nejen co se týká sportování.
Proč to takhle nejde se vším a pořád?!
