Říká se, že po třicítce si za svůj obličej může každý sám. Před tím je to částečně dílo přírody, genů, nepopsanosti čistého papíru, … Pravda u některých už i zručnosti plastických chirurgů.
Ráda si prohlížím tváře. Jsou jako rozevřená kniha, kde každý kousek obličeje vypráví příběh člověka, který přede mnou stojí. Nejen lidé nadaní citlivým vnímáním si z nich mohou přečíst velmi mnoho. Jsem přesvědčena, že i různí věštci, kartářky a mágové nemusí věštit pomocí propriet, ale lidé jim vlastně o sobě vše poví sami i beze slov. Stačí je pozorovat a vnímat jejich rysy a energii.
Každý má svůj lidský skener jinak nastavený, někdo vnímá sem tam písmenko, jiný slova, další celý text a někdo nezná ani abecedu. A pak jsou také pokerface, kde je malá šance se orientovat a brána poznání zůstává zavřena. Skryta za bytelnou závorou.
Vnímám obličeje jak analogové nosiče, nebo QR kódy, kde každá událost, myšlenka, čin, … vyryly, stvořily jedinečný záznam. A kouzelné na tom je to, že vlastně neznám konkrétní události, myšlenky a činy dotyčného, ale intuice vyhodnotí jejich význam pro účel, pro který s tím oním člověkem vstupuji do kontaktu.
Dnešní moderní technologie dokáží identifikovat člověka podle jeho tváře, postavy, chůze, hlasu, teploty … ale nedokáží odhalit jeho úmysl. Lidské vnímání často ano.
Ovšem někdy si říkám, jestli je to dobře nebo špatně (Né kecám, samozřejmě si myslím, že je to dobře … tedy to lidské rozlišení, né strojové). Protože si často už na dálku povzdechnu, při představě co budu muset s dotyčným řešit. Není-li možnost vyhnutí, naladím noty tak, aby třecí plochy nevznikly nebo se minimalizovaly a věc byla co nejdříve vyřízena. Při dojmu opačném naopak ráda hovor protáhnu, i když jsem celkovým nastavením minimalistka.
Ne, nepřeji si, abychom dopustili, že budou stroje tak vlezlé, že nás budou mít přečtené a budou nám programovat život. Leckteří lidé jsou přesvědčení, že se tak už děje (skoro jako v Matrixu) a jsou zase další, kteří se nechávají naprogramovat jinými lidmi.
Chtěla bych, abych se mohla rozhodovat sama a aby mi ta možnost nebyla upřena, i když řadu věcí neovlivním. A přeji si, aby po světě chodilo co nejvíce lidí, kteří to cítí stejně.
