Jirí Hubatka 2007
Ráda se těším.
Na hezké věci a zážitky.
Jsou to pro mě sluníčka na konci tunelu a je jedno, jak jsou velká a jak je ten tunel dlouhý.
Jedno z mých přítomných těšení se je těšení na novou koupelnu.
Ač jsem se v ní už dávno měla cachtat, okolnosti a hlavně nespolehliví řemeslníci vykonaly své. Přesto to mé těšení kazí jen málo, protože vím, že tohoto cíle dosáhnu, jen to bude déle trvat.
Mezitím jsem si udělala radost a věnovala jsem čas výběru ručníků a osušek.
Malichernost? Blbost? Popadnu přece první a jdu?
Co mi paměť sahá, měli jsme doma téměř každý ručník jiný. Byly lněné, froté i bavlněné, různě barevné a veliké. Nastřádaly se postupem času, z původní výbavy rodičů, do babičce, z dědictví, z praktických darů. V těch dobách by mě ani nenapadlo, jak je krásné mít jednobarevnou sadu ručníků, navíc sladěnou s barvou koupelny.
Rodinná koupelna mého dětství byla vybudována z části pokoje starého činžovního domu, který žádné koupelny původně neměl. Koupelna byla úzká, vysoká a vešla se do ní vana, umyvadlo a kotel na tuhá paliva. U vysokého stropu pak vybudoval otec důmyslný stahovací věšák na prádlo. Po obvodu koupelny vedly trubky a kachličky byly bílé, lehce oprýskané. Koupelna neměla okno, jen u stropu pás luxfer do druhé místnosti.
V koupelně se v létě zatápělo pouze v sobotu, abychom se všichni vykoupali a přes týden jsme se každý omývali v ohřáté vodě v lavóru.
Ručníky visely na háčcích naproti vaně a každý člen rodiny měl svůj. A každý vyfasoval takový, který byl ve skříni v komínku právě na řadě. Takové ty lněné, slabé, nesály vůbec. Člověk měl pocit, že se utírá do utěrky nebo nastřihaného ubrusu. Pak byly froté, pokud možno co nejslabší a nejlevnější a prodávaly se tři v jednom balení, každý jiný. Měly různou měkkost a některé byly jak struhadlo, ačkoliv se mohly namáčet do aviváže a žehlit jak se dalo. Ty prořídlé se nevyhazovaly, ale používaly „na horší“, na barvení vlasů, stříhání a na nohy. A ty úplně děravé se stříhaly na hadříky na úklid. Dokonalá využitelnost!
Hlavním účelem osušky bylo „osušit se“, jakýpak požitek. I koupelny sloužily pouze k očistě, k ošplouchnutí a nějaká estetika šla stranou. Pravda, nebylo na výběr.
Když jsem se nastěhovala do nového paneláku, užívala jsem si ten luxus teplé vody každý den a neomezeně.
Jako svatební dary jsme s manželem také dostali převelké množství ručníků a utěrek. Většinou na nich bylo vidět, že to jsou ty nechtěné z letité výbavy (věna), kterých se potřebovali dárci zbavit. Dodnes je používám při malování jako lepší hadry.
Neposlouchala jsem protesty , že jsem marnotratná a utrácím za zbytečnosti, a zakoupila tři sady ručníků - bílou, žlutou a červenou. To aby nebyla v panelákové umakartové koupelně taková nuda. Jako nezkušené hospodyňce mi nedošlo, že budu muset každou barvu prát zvlášť. I tak byly ručníky z těch levnějších a manžel často křičel z koupelny: „Co je to tu zase za šmirgl?“
Můj starý byt a koupelna se šmirgly se pomalu vyprazdňují. To jak skládám věci do krabic a stěhuji do nového. Ve skříni na čestném místě stojí dvě velké tašky, plné nového pokladu.
Nových osušek.
Pravda, pár jsem jich už vytáhla. Jsou objemné na omak, savé, měkké a hřejivé jako flauš. A když si je voňavé přiložíte k obličeji a na mokré tělo, pohladí jak ruka milého a každá kapička se okamžitě vsákne do hebké smyčky.
Pravda, nešetřila jsem. Mockrát jsem se přesvědčila, že šetřit vždy a všude je blbost. Protože kvalitní věc přetrvá mnohem déle.
Už žádnou náhražku!
Rozhodla jsem se pevně. Jak už to tak někdy i v životě bývá, člověk se často rozhodne pro nějakou náhražku na chvíli a pak už mu zůstane napořád.
Ne! Raději budu nějaký čas sedět a stolovat na krabici od banánů, než bych si koupila provizorní stůl ....
A protože pro mne není samozřejmostí kupovat si vždy to nejlepší a také drahé, je pro mě můj hebký poklad vzácností a téměř událostí, kterou si považuji.
A tak si sním. Vidím svou oranžově-bílou koupelnu s vysokým oknem, nábytkovým umyvadlem a sprchovým koutem s velikou sprchovou růžicí. Ve sprše se na mě bude usmívat do široka se smějící nahá zlatovlasá žena , tisknoucí si na ňadra hlavu roztouženého muže (dílo kamaráda - akademického sochaře, speciálně na mé přání).
A na vysoké okno (mé první okno v koupelně vůbec) si pověsím na chromovou úchytku léta pěstovanou kapradinu nephroplepis exalta, která přežila všechna má soužení žízní, nebo naopak pokusy ji uchlastat a je krásná a košatá.
To vše mi v mé malé koupelně bude stačit k tomu, abych si splnila svůj sen. Koupelnu s oknem, živým kapradím a hebkými ručníky, ve které se po probuzení a teplé a studené sprše budu po ránu cítit jak Magda Vašáryová v roli princezny v pohádce Bajaja, která usnula při hledání prince v lesním kapradí a když se probudila, svíral ji v náručí.
Tak, co všechno se dá napsat o obyčejném ručníku.
