Sedadla byla ze dvou třetin zaplněna, na čtyřsedačce vpředu za řidičem jsem seděla pouze já, když do autobusu přistoupil starší, asi manželský pár.
Muž si vybíral, kam se s partnerkou usadí. Už skoro seděli naproti mně, když očima zavadil o označení sedadel pro invalidy a prudkým pohybem naznačil paní, že tam ne. Zamířil přes uličku, ale tam se také vylekal stejnou samolepkou.
„Tady to je všude pro invalidy,“ konstatoval, chytil se tyče a zůstal stát v uličce společně se ženou.
„Ale to přece nevadí,“ ozvala jsem se. „Pokud nějaký invalida, nemohoucí, nebo důchodce nastoupí, každý ho rád pustí. Klidně se sem můžete posadit.“
Pán si mě přísně změřil a pravil: “Ne, ne, víte, my leta žijeme v Německu, tam mají jiné vychování.“
Nic jsem neřekla a přemýšlela, jestli opravdu mají v Německu i ve veřejné dopravě takové předpisy, jako na veřejných parkovištích, kde je plno míst, většinou stále prázdných, invalidně označeno, a nesmíte tam pod vysokou pokutou stát. Ovšem auto se samo v případě potřeby nepřeparkuje, kdežto z invalidního místa se zvednete promptně.
Když jsem myšlenku pustila z hlavy, na další zastávce nastoupilo pár adolescentů a obsadilo volná místa. Když kluci spatřili dvojici, slušně se zeptali, jestli si nechtějí sednout. Pán ale trval na tom, že ne, paní jen poslušně přikyvovala.
O dvě stanice dál nastoupila dáma ve věku slušně vychovaného páru. Mladík vedle mě se zvednul a nabídnul jí místo. Když se posadila, rozhlédla, viděla nad sebou vlající důchodce a naproti sobě dva puberťáky v družné debatě, nevydržela a svou výchovnou přednášku začala slovy: „To se nestydíte?! Nechat stát starý lidi?“
… nesuďme příliš rychle ;-)
