Vešli, rozhlédli se a vybrali si jeden z prostředních stolečků v útulné restauraci s francouzským nádechem.
.
Jak už to v podobných podnicích bývá, sedíte v dlouhé řadě, kde po jedné straně je kožený gauč, na druhé dřevěné, příjemně čalouněné židle a mezi nimi na těsno naskládané stolky tak, že se mezi nimi sotva protáhnete. Toto oblíbené uspořádání má nevýhodu, že pokud hovoříte a vaši sousedé mlčí nebo právě jí, slyší téměř každé slovo, v závislosti na šumu a obsazenosti podniku.
Mladý muž s dívkou, který se právě usadil, byl přesně ten typ chlapa, kterému byste se radosti zakousli do opáleného krku pod čistý bílý límeček jeho fešácké košile. Dívka vypadala jako Maková panenka a obdivně na muže hleděla. Když nechal dívku vybrat si jídlo, světácky doporučil aperitiv a pro oba vše objednal, chytil její drobnou ruku do své a řekl:
„Jsem rád, že mě Viktor na tu vernisáž vzal sebou a představil nás. Jinak bychom se vůbec nepotkali.“
„Pracuješ s Viktorem ve stejné redakci?“ ptala se zvědavě dívka.
„On dělá jen kulturu, já mám na starosti důležitější věci. Hlavní zprávy a tak.“
Vyprávěl jí, jak chtěl novinařinu vždycky dělat a jak je rád, že se mu to povedlo a zastává tak významný post u renomovaného a vlivného deníku. Líčil, s kým vším už se setkal a kde všude byl a jak rád by ji někdy vzal sebou. Když číšník přinesl aperitiv, pozvedl sklenku a s mrknutím oka dodal:
„Tak na kouzelné setkání s tebou!“
Dívka ho pozorovala s rozzářenými zorničkami až do chvíle, kdy se jí omluvil, že si bude muset odskočit. Využila té chvíle o samotě, vytáhla z kabelky tablet a jala se na něm něco hledat. Ani ne po půl minutě se její rozdychtěná tvářička zakabonila, po pár dalších kliknutích jí klesly koutky, a když zahlédla vracejícího se muže a ukryla přístroj zpět, úsměv a příjemné rozpoložení byly fuč.
„Stalo se něco?“ všiml si té změny.
„Píšeš pod svým jménem nebo pod zkratkou?“ Zeptala se opatrně.
„Jak kdy, třeba ožehavá témata raději pod zkratkou. Nevěřila bys, co je nechápajících a zlých čtenářů a diskutérů. Poslední dobou to nestačí ani kolegové z redakce mazat.“
Chvíli váhala a opět sáhla pro tablet do kabelky. Zarejdila po něm prstíky a strčila mu jej pod nos.
„To jsi taky psal?“
„Hmm, ano.“
„A to si opravdu myslíš nebo píšeš na objednávku?“
Muž se na vteřinu zarazil, jako by váhal jestli je v této chvíli lepší přiznat psaní v žoldu nebo pro víru v to jediné správné dobro, ale pak se samozřejmým výrazem dodal:
„Myslím si to, nepsal bych o něčem, s čím bych měl zásadní problém.“
Dívčin smutek a překvapení z předchozích pár minut, kdy objevila jeho texty, se změnil v pobavený, lehce znechucený výraz.
„Víš, já se nerada hádám,“ špitla, pak se silně nadechla, čímž podtrhla krásu svého dekoltu, ve kterém se ladně zavlnil stříbrný přívěsek. A pak ta něžná jahodová ústa hlasitě dodala:
„Já to zkrátím. Běž s takovejma názorama do hajzlu!“
Pánovi naproti u sousedního stolku, který celou dobu nenápadně hodnotil dívčiny vnady, málem zaskočil brambor.
Klidně vstala, přehodila si přes rameno kabelku a bez ohlédnutí odkráčela středem.
Nastalou situaci rozmělnil číšník, který právě donesl večeři.
„Dáma si odskočila? Pro vás bude ten steak a pro ni krevetový špíz?“
Mladý muž, patně zaměstnavatelem trénovaný v krizových situacích, nehnul brvou.
„Dámě se udělalo nevolno. Ten steak mi tu nechte a ten špíz mi prosím zabalte sebou.“
Nechtěla bych být mainstreamovým novinářem …
