Konečně končí povánoční slevy a tak se zas mohu přestat vyhýbat obchodům v menší míře, než to mívám ve zvyku ve slevovém šílenství.
Možná namítnete, že v současnosti slevy nekončí, naopak 1.ledna začínají a končí až 31.prosince, ale dají se vypozorovat, zvykem a setrvačností daná, určitá období, kdy obyvatelstvo zachvátí panika, aby nepromeškali jedinečnou příležitost utratit peníze za deset, většinou nepotřebných „zlevněných“ věcí, místo toho, aby si koupili jednu pořádnou, tu kterou opravdu chtějí, ve chvíli, kdy ji chtějí, byť za běžnou pultovou cenu.
Ale o slevách skutečných či domnělých jsem už kdysi psala. Pokud musím do oblíbeného obchodu v době megaslev, třeba pro nutné pracovní montérky - což jsou třeba silonky (jejichž úmrtí je vražedné), proplížím se davem k určenému regálu, přetrpím frontu u kasy a prchám.
Jako oáza klidu pak působí obchody, kde bloudí pár zákazníků. Zde ovšem nastává další úskalí.
Věta: „Mohu vám nějak pomoct?“ ze strany personálu.
Jsem ráda, když prodavači ví, kdy ji mají položit a nehrnou ji na každého místo pozdravu, sotva vstoupí mezi regály. Jako individualistka se ráda bez asistence probírám zbožím a teprve, když poradit chci, rozhlížím se kolem po nějaké dobré duši. Existují ovšem mistři oboru, kteří podobně jako pan vrchní z hotelu Paříž v Hrabalově „Obsluhoval jsem anglického krále“ (který uměl odhadnout, co si který host přeje) vycítí, kdy se mají bezradného nakupujícího ujmout a citlivě mu doporučit tak, že si v každém případě z obchodu něco odnese, a i když ne, rád se příště vrátí. A tak jako vlídné, citlivé a přesně cílené slovo navnadí, jiné naopak odradí.
Když jsem v týdnu zabloudila do jedné prázdné oděvní pasáže, zaměřené a výtvarnou textilní tvorbu, s radostí jsem si prohlížela barevné a strakaté šaty a už, už přemýšlela, jestli si udělám ještě větší radost.
V tom mě oslovil prodavač: „Mohu vám nějak pomoct?“
„Ne, děkuji, jen se dívám,“ byla má obligátní odpověď.
„To jsou samé originály, a tohle je patchwork,“ pokračoval ve výkladu pro laiky a já si vybavila, jaké by to asi bylo, kdyby prodával nábytek a zákazníkovi říkal: „Tohle je dřevo a tohle je železo..“
Pokývala jsem hlavou, jako že vím a poodešla dál, ale nepřestal.
„Budeme to tady mít jen chvíli, brzo si to výtvarnice až z Moravy odveze zpátky, a už to tu nebude.“
A to neměl říkat.
Mé první okouzlení, po prohlédnutí a promnutí přírodních tkanin, narušil už tím patchworkem. Vím, co jsou to různé sešívané čtverečky a i když jím neholduji, v kombinaci s malbou a šikovným umístěním na oblečku, dokážou zázraky, a kdo si to obleče, nezapadne. Ale na slovo patchwork jsem nějak alergická. Pamětníci zde na blogu pamatují jeden literární útvar, kde se toto slovo objevilo v upoutávce na rozsáhlý román, pod níž se rozjela skvostná a nepřekonatelná diskuze. Z patchworku byl v románu utkán přehoz, a já si při vyslovení onoho slova prodavačem tu koninu vybavila a představila, jak přes sebe takový přehoz hážu a úplně jsem k té nevinné technice pojala odpor.
A následující pobídkou … že už to nebude, pokud se nerozhodnu hned, to zazdil úplně.
Nemám ráda nucení do čehokoliv, zvlášť pokud jde o něco „kratochvilného“. Člověk na lehkém obláčku fantazie váhá a najednou přijde někdo a tak nějak urputně řekne: „Dělej, udělej to, už to nebude …“ V tu chvíli se ve mně zvedne takový vzdor, že zalíbení pomine a já nechci.
Když nebude, tak nebude.
