Ta zpráva způsobila ve městě všeobecné pozdvižení. To když se obyvatelé dozvěděli, že k nim zavítá don Manuel, vyhlášený trubadúr.
Manuel skládal a hrál písně tak dojemné a tklivé, že uchvacoval nejen dámy, ale i mnoho pánů k němu vzhlíželo s velkým obdivem. Mnozí na něj žárlili, protože dámy při jeho koncertech i omdlévaly a o ctitelky neměl nouzi. Cestoval od města k městu a svůj um dával na odiv posluchačům bez toho, aby se jím musel uživit, protože mu jeho bohatý bezdětný strýc odkázal slušnou rentu.
Střídal období nicnedělání a meditace s hyperaktivními návštěvami a vystoupeními a díky tomu, že se nemusel starat o základní živobytí, mohl si vybírat, kde a kdy bude hrát, a neskládat na zakázku, tak jak to dělali jiní potulní umělci, kteří, pokud si nezískali publikum a nenaklonili bohaté mecenáše, byli o hladu.
Když se radní města Dolmeo rozhodovali, co vzácnému hostu ukáží a kam ho po koncertě v palácových zahradách pozvou, aby i jejich sídlo bylo poctěno vznikem nějaké nádherné serenády, téměř svorně jim přišel na mysl dům doni Elvíry.
Ano, zavedou ho do domu doni Elvíry, protože ona má ve městě tu nejúžasnější lásku, která je pro ostatní vzorem. Tam najde mnoho inspirace pro opravdu krásnou milostnou píseň.
Doňa Elvíra a její manžel don Pablo měli krásný dům uprostřed města a vedli velmi vzorný a společenský život přesně podle představ všech bohabojných obyvatel, panovníka i církve. Stále se usmívali, po výchově již dospělých potomků a jejich vypravení do světa, byli donátory mnoha charitativních akcí a podpůrných sbírek.
Don Manuel nebyl zrovna výřečný společník, byl povahy spíše tiché, raději svět kolem sebe pozoroval a naslouchal mu, o to víc citu vkládal do svých textů a tónů.
Když ho pořadatelé po večerním vystoupení a bouřlivých ovacích doprovodili druhý den v poledne na oběd do domu doni Elvíry, choval se uctivě, ale zdrženlivě. Pochutnal si na skvělém jídle a následně trpělivě odpovídal na doniny otázky. Věděl, proč ho sem pozvali a nedělal si předem žádné domněnky. Ale už při vstupu do domu se neubránil zvláštnímu pocitu, který stále narůstal, ačkoliv tomu, dle všech pochval a doporučení, mělo být právě naopak.
„A tohle je náš obraz od slavného malíře El Lucia, portrétisty zamilovaných,“ řekla doňa Elvíra pyšně, když Manuelovi ukazovala výklenek podobný oltáři, na kterém byly vystaveny různé předměty a amulety dovezené z cest, a uprostřed visel portrét její a jejího manžela v objetí na Milosrdné hoře.
Manuel obrátil zrak k oknu, kde seděl don Pablo a hrál po obědě s šaškem šachy. U tabule s Manuelem příjemně konverzoval, ale pak se omluvil, kvůli rozehrané partii a dodal, že komentovanou prohlídku domu nechá zcela na své milované ženě, která umí krásně hovořit. Don Pablo se zcela soustředil na hru, jen v pauze se nepřítomně díval z okna do sluncem nasvícené letní zahrady.
Před chvílí, když všichni obědvali, vnímal Manuel, jak se manželé k sobě velmi hezky chovají. U stolu s nimi seděly vzorně v řadě Slušnost, Úcta, Morálka, Šlechetnost a Mravnost. Jen ta, kvůli které byl hlavně pozván, chyběla. Když ho doňa Elvíra provázela sídlem, zahlédl jen rubáš Lásky přibitý pod křížem na oltáříku s amulety a obrazem.
Když s Elvírou došel až do kávového salonku, kde nechala servírovat zákusky a kde byly rozvěšeny její portréty v té největší kráse, nastalo to, čeho se celou dobu obával. Dodala si odvahy, a když odešlo služebnictvo, zeptala se:
„Když jsi to u nás vše viděl, myslíš si, vzácný done Manueli, že bys pro mne, tedy pro nás s Pablem, složil serenádu?“
Chvíli ji mlčky a zkoumavě pozoroval, její dokonale upravenou tvář, účes a dychtivě vyšpulené rtíky, než položil otázku, která ji velmi zaskočila. Čekala cokoliv, ale takovou ne.
„„Miluješ, paní, dona Pabla tak, abys mu přála, aby byl šťastný i s jinou ženou?“
Otevřela oči doširoka, musela se hluboce nadechnout a pak s jistotou a přesvědčením sobě vlastním rázně vyhrkla:
„Jak se mě na něco takového vůbec můžeš ptát? On by nikdy nic takového neudělal!“
Chtěla ještě něco dodat, ale rozmyslela si to a čekala na jeho reakci.
Manuelovi se v té chvíli vybavila legenda, která kolovala o Králi Šalamounovi a dvou ženách, které se přely, která je skutečnou matkou novorozeněte. Přemítal, jestli by Elvíra nechala před králem raději rozetnout sporné dítě vpůli. Hned ale podobné myšlenky zahnal, zrovna tak jako hledání odpovědi na otázku, jestli je doňa Elvíra tak bezelstná, nebo taková přesvědčivá herečka většinového publika. Chce, aby pro ni napsal něco o Lásce. Ale slovo Láska používají lidé různým způsobem.
„Byla to jen zkouška, doňo,“ pokýval hlavou a rozhodil rukama, aby obsáhl celý prostor krásného domu.
„Je mi moc líto, ale tohle nezvládnu. Nedokážu pro tebe, pro vás oba, napsat milostnou serenádu, je tu tolik tvé lásky, že nemám slov, kterými bych ji dokázal popsat.“
„Ale co řeknu lidem?“ ptala se s takovou bezradností, že v sobě Manuel potlačil poslední zbytky pokušení, vyjevit jí to, co opravdu cítí….
Že LÁSKA v jeho písních je neuchopitelná a nespoutatelná, že musí volně tančit, nahá a bosá po hebkých kobercích i ostrých kamenech, nepřibitá na kříži, byť z těch nejušlechtilejších důvodů, osvobozená a svlečená z rubáše, který zůstal v domácím mauzoleu doni Elvíry, poškrábaná a raněná, ale přesto šťastná a svobodná.
„Řekni jim, že v tvém domě je tolik lásky, že i trubadúr, jako je don Manuel před ní smekl v němém úžasu, neschopen ji popsat v celé kráse a velikosti.“
Když se loučil, věnoval ještě jeden zvědavý, nebo spíše shovívavý pohled donu Pablovi, protože se mu zdálo, že v jeho očích zahlédl pečlivě skrývané a na uzdě držené vhledy do jiných světů. I když kdo ví.…
Na čerstvém vzduchu si sedl na trávu, natáhl nohy, promnul mezi prsty čtyřlístek a užíval si chvíle samoty v zapadlém koutě palácových zahrad. Podařilo se mu úplně vypnout hlavu, což se může zdát jednoduché, ale patří to k nejtěžším užitečným lidským dovednostem. Uklidňující prázdnotu v jeho mozku náhle narušili dva vrabci. Sameček a samička. Slétli se k louži, ozobávali se a čechrali si peří, než se začali pářit.
Manuel instinktivně sáhl po loutně, cinkl špičkou prstu o strunu a usmál se letmému brnknutí.
Po pískové cestičce se k záhonu s bylinkami blížila kuchařka s ošatkou. Když míjela okrasné keře, překvapil ji zahradník, který se tam schoval, jakmile ji viděl vycházet ze dveří. Uchopil ji prudce v pase a políbil.
Manuel ještě chvíli pozoroval škádlení neopeřenců ve stínu převislého stromu, a při druhém dotyku vydaly struny první tóny nové serenády.
